|
|
Armagedon na Grbe a další slovenské objevy
Svět poezie, Souzvuk, Rozhlasové jeviště nebo Stránky na
dobrou noc. Tyto a další pravidelné pořady stanice Vltava
budou mít na přelomu listopadu a prosince společného
jmenovatele: Slovensko. Od pondělí 26. listopadu až do neděle
2. prosince se posluchačům v rámci Dnů slovenské kultury
představí zajímavá jména a tituly moderní slovenské literatury
a dramatu. Jako pozvánku k poslechu berte i následující řádky.
Živý bič
 Spisovatel
Milo Urban (1904–1982) patří ke generaci autorů, kteří
začínali publikovat v prvním desetiletí nově vzniklé
Českolovenské republiky. Jejich životní prožitek byl ovlivněn
zkušeností první světové války, jejich umělecká orientace
inklinovala k evropské avantgardě.
V roce 1927 vyšel Urbanův román Živý bič. Je to bohatě
vrstevnatá balada o návratu vysloužilce z první světové války
a sociálním i morálním rozvratu slovenské vesnice. O náladách
na Slovensku třicátých let minulého století svědčí proces,
v němž byl Urban obviněn z „antimilitaristické propagandy“ za
jeden svůj novinový článek. Stojí za zmínku, že u soudu ho
úspěšně obhajoval Vladimír Clementis.
Milo Urban navzdory sociálnímu tónu svých próz ovšem nebyl
levicového smýšlení, nebyl ani v žádné politické straně.
Přesto se stal šéfredaktorem profašistického deníku Gardista a
zůstal jím až do roku 1945. Ve svých vzpomínkách toto své
angažmá líčí jako volbu menšího zla, nicméně po válce byl až
do roku 1947 vězněn. Po propuštění mu literární a generační
druh Ladislav Novomeský pomohl získat práci v nakladatelství,
vzápětí však sám Novomeský byl jako „buržoazní nacionalista“
uvězněn. Urban se stal zapomenutým a přehlíženým autorem.
Teprve po listopadu 1989 bylo dílo Milo Urbana kompletně
vydáno a literárněkriticky zhodnoceno.
Urbanova próza vyniká lyričností, bohatým jazykem a básnickou
kompozicí. Slovenským nacionalistům v různých obdobích
imponuje autorova soustředěnost na prostředí slovenského
venkova, ale Urban sám si je nijak neidealizuje. Jeho
prozaické dílo je v tomto smyslu mimořádnou výpovědí o
Slovensku a je dnes čtenářsky zajímavější než v době, kdy Živý
bič vyšel česky – tedy v roce 1986. Z překladu Emila Charouse
ho pro rozhlasovou četbu na pokračování upravila Dagmar
Oravová.
Dva básníci
Spisovateli Jozefu Leikertovi (1955) bude v sobotu 1. prosince
ve 22.45 hodin věnován Svět poezie. Leikert ovšem nepíše jenom
poezii, ale také literaturu faktu, v níž na sebe u nás
upozornil především Černým pátkem sedmnáctého listopadu,
mapujícím důsledky studentských protestů za německé okupace.
Poslední autorova básnická sbírka s dvojznačným názvem
Pominutelnost, která už stačila vyjít v několika jazycích a z
níž uvedeme pár ukázek, je záznamem prožitků na křehké hranici
mezi životem a smrtí. Ale naštěstí jsou verše smrtí jenom
dotýkány a jejich zdánlivě nepřekonatelnou tíhu nenápadně
nadlehčuje černý humor a nadhled.
Verše žijícího klasika slovenské poezie Milana Rúfuse (1928)
zazní v Souzvuku v neděli 2. prosince v 9.30 hodin. Jeho
básnická sbírka Óda na radost z roku 1981 je rozehrána na
struně napjaté mezi slovem a mlčením. Rúfus, navrhovaný na
Nobelovu cenu, formuloval vztah básníka ke své době ne jako
oslavný, ale jako polemický: jenom tak má poezie smysl, a
k tomu smyslu patří i právo na smutek, na hořkou notu. Báseň,
která zazní spolu s hudbou, je výrazem tohoto básníkova
vidění. Verše slovenských básníků vybrala a přeložila Jana
Štroblová.
Až na kraj možností
V čase literárních čtvrthodinek nazvaných Stránky na dobrou
noc připomene Vltava Dominika Tatarku (1913–1989), autora,
který experimentoval s výrazovými schopnostmi slovenštiny až
na sám okraj jejích možností. Tyto vlastnosti mají jeho
Vzpomínky a Navrávačky. Tatarka patřil také mezi slovenské
disidenty, odpůrce komunistické totality. K tomu napsal jednu
ze základních analýz reálného socialismu – slavný text Démon
souhlasu.
V nočním čase zazní i nejnovější povídky současných mladších
slovenských prozaiků Karola Horvátha, Miloše Janouška a Vandy
Rozenbergové, v nichž se odráží současná realita postmoderního
Slovenska: ocitáme se ve světě počítačových her,
nadpřirozených bytostí a feministických idejí.
V době, kdy nejvyšší politické posty v komunistickém
Českolovensku byly obsazovány podle pravidla přísné
česko-slovenské rovnováhy a slovenští důstojníci vešli do
literatury svou kasárenskou slovenštinou, projevoval se vliv
obou sousedních jazyků oboustranně. Dnes už je silnější vliv
češtiny na slovenštinu: to dokazuje esej jazykovědce Pavola
Branka Slovčeština, který zazní v pondělí 26. listopadu v 10
hodin v pořadu Psáno kurzívou.
Každý den konec světa
Rovněž vysílací časy pro rozhlasové hry budou v rámci Dnů
slovenské kultury obsazeny tituly slovenských tvůrců. V Klubu
rozhlasové hry v úterý 27. listopadu ve 21.30 hodin se
v dramatu Júlia Gajdoše Emina anebo Z patológie ludskej
vitality přeneseme do válkou rozvrácené Jugoslávie
devadesátých let. Jako Hru pro tento večer (čtvrtek 29.
listopadu, 20.00) uvede Vltava apokryfní Prípad Judáš, drama
Eleny Antalové na biblické motivy o vratké spravedlnosti a
pochybnostech víry. V sobotu 1. prosince pak v čase Mikrohry v
11.30 uslyšíte Začiatky koncov Zuzany Uličianské. Hra je
součástí cyklu Druhá polovica 20. storočia, kterým slovenský
rozhlas připomíná různé – technické, informační či politické –
převraty.
Rozhlasové jeviště v sobotu 1. prosince ve 14 hodin pak uvede
adaptaci hry moderního mistra slovenské literatury Rudolfa
Slobody (1938–1995) Armagedon na Grbe. Inscenace je současně
připomenutím hereckého mistrovství nedávno zemřelé herečky
nitranského divadla Adely Gáborové v postavě ženy, která ve
svém životě čelí slibovanému konci světa a potopě vlastně
každý den.
Alena Zemančíková, redaktorka ČRo 3 – Vltava
Foto archiv Moravské galerie v Brně |
