|
|
 Petr
Pavlovský,
kritik
O českosti Broučků
Jak už čtenáři vědí (viz TR č. 43/2007), na Prix Bohemia Radio
2007 získal letos v kategorii Literatura v proměnách
rozhlasových žánrů cenu pořad Hany Soukupové Jan Karafiát,
spisovatel Broučků. Tato útlá knížka vyšla původně (1876) jako
samizdat v původním slova smyslu: anonymně a nákladem
vlastním, v době, kdy česká literatura pro děti ještě
neexistovala. Podruhé vyšla až roku 1894, ale navzdory
následujícímu frenetickému úspěchu a dalším vydáním se k ní
skromný autor (1846–1926) přihlásil až roku 1910. Záhy se z ní
stalo klasické dílo funkční oblasti literatury pro děti,
jakkoli má stálý podtitul „pro malé i velké děti“.
Naše přední fonodokumentaristka se bez „fonokouzel“ plně
spolehla na nosnost námětu: většina hodinového prostoru je
věnována rozhovoru s odbornicemi, Evou Fialovou z archivu
Českobratrské církve v Praze a literární historičkou Věrou
Brožovou. Výklad občas esteticky zpestřují rozkošné úryvky
z rozhlasové četby díla v interpretaci Karla Högera, ale celý
hodinový prostor je plně věnován noetickým a etickým aspektům.
Právem, protože jde o fakta širší veřejnosti zcela neznámá,
navíc interpretačně značně otevřená.
Jan Karafiát je ukázán jako postava v českém prostředí velice
neběžná, troufnu si napsat v mnohém srovnatelná s Palackým
nebo Masarykem. Navzdory chudobnému původu získal hluboké
vzdělání, a to především vysokoškolským studiem mimo rakouský
(a katolický) prostor – na evangelických univerzitách
v Německu a ve Skotsku. Dokonalé vybavení v živých jazycích
mělo zřejmě protějšek i ve znalosti jazyků mrtvých (pořídil
kritické vydání Bible kralické (1887), biblistikou se zabýval
i později.
Pořad snáší řadu přesvědčivých argumentů, že právě v prostředí
Svobodné skotské církve v Edinburgu, kde Karafiát pobýval
v letech 1871–1872, se mu dostalo definitivní iniciace. Do
vlasti se vrací jako jakýsi misionář, prodchnutý puritánskými
náboženskými idejemi, které je rozhodnut uvádět do praxe. Od
roku 1875 byl dvacet let farářem v Hrubé Lhotě na Valašsku,
což pro Evropana s jeho vzděláním a vědeckými ambicemi musela
být nemalá oběť, tím spíš, že neměl rodinu. Ovšem jak z jeho
životopisu, tak i z písemných pramenů, včetně Broučků, je
patrná jeho víra v predestinaci: vše je v rukou Božích a na
člověku je, aby se Božím záměrům poslušně a s radostí
podřídil.
V rozhlasovém dialogu o Broučcích padly dosti zásadní otázky
po jejich originalitě a specifické českosti. Obě byly
zodpovězeny kladně, což se mi v druhém případě jeví jako
sporné. Broučci se přece zcela vymykají idylickému rázu české
literatury (zvláště té dětské), humorně „přitakávající
životu“. Častá přítomnost smrti (včetně samého závěru) působí
při dnešním čtení až morbidně. V pořadu citovaný Jan Skácel
v roce 1967 právem oceňuje, že Jan Karafiát „řekl dětem, že je
na světě smrt, a nevylekal je“. Horší je to ovšem
s eufemismem, že „kniha si musela odpočinout“, když cenzurní
důvody tohoto odpočinku jsou nabíledni. Knížka byla například
mnohokrát dramatizována, ale v poválečných inscenacích byl
fenomén Boha důkladně vymítán a s ním zpravidla zmizela i ona
„nečeská“ smrt. |
