|
|
 Leo
Pavlát,
ředitel Židovského muzea v Praze
Čas darovaný a ukradený
Dceři se narodil syn. Máme vnuka. Na displeji mobilu jsme ho
se ženou viděli, když mu nebyla ani jedna hodina. Nazítří jsme
dceru navštívili v porodnici – chlapečkovi byl den. Pak jsme
si všichni uvědomili, že už je na světě celý jeden týden a
nepochybuji, že jako zvláštní událost zaznamenáme i první
měsíc toho nového života.
Pro dospělé jsou hodina, den, týden či měsíc nevýznamné
položky. Ještě tak děti slaví každé narozeniny jako velkou
událost, ale nejpozději od dvaceti výše si už připomínáme
nanejvýš pětky a nuly na konci věku. Jak je to rozmařilé.
Stačí se podívat na právě narozené stvoření, abychom náhle
s určitostí věděli, že hodina a i ty minuty, které ji
skládají, mají pro nás ten největší možný význam. Však se také
říká, že „člověk neví dne ani hodiny“, ale kdo by myslel na
špatné věci, že?
A tak si každý třeba až nad právě narozeným vnukem či vnučkou
uvědomí, kam ve svém životě dospěl. Spočítá si, kolik mu bude,
až miminko dospěje. Vzpomene si, do jaké doby se sám narodil,
a jak se svět od té doby změnil. Pomyslí na ty, kteří s ním
velkou část života byli, a už tu nejsou, a tu pocítí cosi jako
popostrčení: v řetězu generací postoupil o další místo, blíže
k okraji. Můj oblíbený básník Jan Skácel to krásně napsal: „Na
konci všech lásek / z pohřbu maminčina / ponese si každý /
vlastní smrti kvásek.“
O času se také praví, že pádí. Ten obrat se mi líbí – nabízí
představu koně v trysku. Přižene se, jako vichr kolem nás
proletí, zvířený prach klesá k zemi a kůň je pryč, nikdo neví
kde. Tak si lidé často stýskají: „Kam se ty roky poděly?“
Existuje i obrat „ubíjet čas“, a pozapomenuté úsloví „ukrádat
Pánu Bohu čas“. Obojí znamená lenošit a obojí je moudré. Vidět
v čase něco opravdového, co lze zmarnit, o život připravit
jako bytost, odpovídá času v nás: My jsme ta bytost, která
nenaplněným časem předčasně schází.
A čas ukradený Bohu? To je vzkaz ze světa, v němž se po
tisíciletí věřilo, že život je dar. Něčeho se nám bez naší
zásluhy dostalo, a tak to tedy opatrujme a važme si toho. Jen
tak se světem potácet, nic v něm neodvést a za nic
neodpovídat, nestavět nic v čase, neprospívat jiným a jenom se
v něm bez smyslu flinkat – to se rovná krádeži. Protože
s nevděkem přijatý Boží dar je jako loupež.
Tak se ještě smýšlelo v době, kdy o Bohu ukradeném času psal
třeba Ignát Herrmann. A dnes? Je to už dlouho, co člověk jako
by za svůj čas neodpovídal. Tak se praví, že čas nám někdo
„krade“. Televize například. Na obrazovce běží tisíckrát
viděné reklamy, připitomělé seriály a reality show. Kdekdo na
ně čučí, ale vinu za zmarněné hodiny nese přístroj: On je ten
zloděj. My jen sedíme, díváme se a roky plynou.
Jazyk nám napovídá, jak smýšlíme a činíme. Platí to i o čase.
V tomto zvláštním případě ale moc doporučuji všímat si
nemluvňat. K času, který je nám vyměřen, mají pro nás důležitý
vzkaz. |
