|
|
 Petr
Koudelka,
spisovatel a publicista
Můj přítel z Belize
Nedávno se u mě zastavil můj přítel z Belize a zajímal se o
to, jak to u nás v Česku chodí. Známí z Německa nebo z Francie
se už tolik nevyptávají jako dřív, protože u nich a u nás už
to teď chodí stejně. Zato můj přítel z Belize se zajímá o
všechno, protože je tu nový. Jeho země je taková malá
republika, poměrně dost daleko, a když se někoho zeptáte,
nikdo neví, kde přesně leží. Já to náhodou vím, našel jsem si
ji na mapě.
„Vy jste přece taky republika,“ říkal, „a je u vás demokracie.
Co to přesně znamená? Slyšel jsem, že demokracií je asi dvacet
druhů.“
„Je to tak,“ musel jsem mu dát zapravdu. „Naše demokracie je
asi třináctá v řadě. To znamená, že je u nás vláda lidu.
Přesně to, co se pod tím slovem skrývá.“
„A co se pod tím slovem skrývá?“ zeptal se.
„Podívej, je to jako v antickém Řecku. Lid, to bylo jen pár
plnoprávných občanů a ti rozhodovali o všem. Ostatní – a to
byla obrovská většina – byli neplnoprávní nebo otroci.“
„Tak takhle to bylo ve starém Řecku!“ podivil se.
„Ovšem, ale to ví jen málo lidí, protože se nezajímají o
dějiny.“
„Slyšel jsem, že teď váš lid bude hodně zdražovat. Myslím
vládnoucí lid, samozřejmě,“ poznamenal můj přítel z Belize.
„Ano, je to pravda,“ přiznal jsem, jak to je.
„A nikdo se proti tomu nebouří?“
„Ne. Jsme rádi.“
„Jak je to možné?“
„Jsme takový zvláštní národ. Řídíme se podle výzkumů. A
vědecké výzkumy teď dokazují, že kdo volí pravici, je
šťastnější než ten, kdo volí levici. Psali to v novinách. A to
víš, kdo by nechtěl být šťastnější!“
„I když se zdražuje?“
„No jistě, právě proto.“
„I když se zdražuje veřejná doprava?“ nepřestal dotírat můj
přítel z Belize.
„To nás činí zvlášť šťastnými a spokojenými!“ řekl jsem mu
popravdě.
„Jak je to možné?“
„U nás jezdí hodně lidí městskou veřejnou dopravou načerno. A
čím jsou dražší jízdenky, tím jsou tito lidé ve větší výhodě.
Mají radost, že míň utratili.“
„A ve vlakové dopravě?“
„Tam je to stejné.“
V podstatě jsem ho musel dlouho přesvědčovat, že neustálé
zdražování všeho a stále dokola je pro nás příjemné a že jsme
s ním spokojeni. Jinak by přece nebylo možné, abychom se
smířili s tím, že je u nás například metro a tramvaj dražší
než v New Yorku. Lidé by se přece proti tomu museli postavit.
A u nás nikdo nedemonstruje ani neprotestuje. Teprve tento
argument ho přesvědčil, že nakonec uvěřil.
Ještě jsem mu pro jistotu pustil televizní zprávy, ve kterých
hlasatelé nadšeně oznamovali znovu zdražování a zhoršování
poměrů ve zdravotnictví, školství a kultuře.
„Proč se redaktor v televizi tak usmívá, když zase oznamuje
další nepříjemnou zprávu?“ vyzvídal. Televizní pracovník právě
hovořil se zubaři o tom, že černá plomba bude za tři sta.
„Pro nás to není nepříjemné. Kdo se dobře stará o své zuby,
nikdy žádnou plombu nepotřebuje.“
„Vážně?“
„Myslím, že je na to zákon,“ vysvětloval jsem, ale jistý jsem
si v tomto případě nebyl. Proto jsem rychle dodal: „Pamatuješ
přece: Čím jsme na tom hůř, tím jsme šťastnější!“
„Ale jak to děláte?“
„Soustřeďujeme se na duchovní věci. Znáš jistě ten příběh, jak
padá letadlo a dispečer ze země pilotovi radí, co má dělat.
První rada nezabrala, druhá taky ne. A pilot se ptá zoufale:
Co mám tedy dělat? Dispečer říká: Opakujte po mně: Otče náš,
jenž jsi na nebesích...“
„A v takové jste teď situaci?“
„Přesně tak. Stanou se z nás duchovní lidé.“
„Ale přece jen – neměli byste s tím něco dělat? Máte přece
různé možnosti! V Americe zpívá zpěvačka Pink píseň „Drahý
pane prezidente“ a vyčítá Bushovi, jak může klidně spát, když
žebráci žebrají a bezdomovci spí pod mostem.“
„Ano, to je skvělý nápad! To už taky děláme!“
„Opravdu? A co přesně?“
„Pouštíme v televizi Pink, jak zpívá proti prezidentovi!“
„Proti Bushovi?“
„Ovšem, proti Bushovi. Proti komu jinému?“
Můj přítel z Belize se tvářil tak nechápavě, že jsem
zapochyboval, jestli jsem mu všechno správně vysvětlil. Pořád
ještě chtěl vědět, jak to u nás chodí.
„Neměli byste si vybrat nějakou jinou demokracii, než je tahle
vaše třináctá? Třeba šestnáctou?“ navrhl.
„V šestnáctém typu demokracie se ale řídí lidé selským
rozumem!“ namítl jsem.
„No vidíš! To by bylo přece skvělé! Nezkusíte to se selským
rozumem?“
„U nás to nejde,“ musel jsme ho zklamat.
„A proč?“
„U nás už nejsou sedláci. Jsou jenom farmáři.“
„Ale vždyť to je totéž! Krávy se přece všude u vás pasou.“
„To ano.“
„A býci?“
„Ti také.“
„A co voli?“ zeptal se nakonec můj přítel z Belize.
„Vidíš, tos mě dostal! Nevšiml jsem si, že by se u nás někde
chovali voli.“
„No to je přece jasné proč! Asi už máte u vás volů dost!“ Řekl
můj přítel a odjel zpátky do Belize |
