|
|
Čemu se smějete? Sobě se smějete!
Roku 1782 vyslovil údajně Ludvík XVI. proroctví, že bude
nejdřív nutné zbourat Bastilu, než bude možné hrát Figarovu
svatbu na divadle. Ukázal se být špatným prorokem – k oběma
událostem nakonec došlo v opačném pořadí. Ale jistá
předvídavost se o deset let později popravenému panovníkovi
přiznat musí. Byl první, kdo mezi oběma událostmi viděl
jakousi spojitost. Rozhlasovou adaptaci klasické
Beaumarchaisovy komedie v režii Ivana Rajmonta, s Alešem
Procházkou, Miroslavou Pleštilovou, Davidem Prachařem a Miluší
Šplechtovou připravil do vysílání na Nový rok Český rozhlas 3
– Vltava.
 Druhá
Beaumarchaisova hra s postavou prohnaného sluhy – Bláznivý den
aneb Figarova svatba – si nejdříve poležela tři roky
v šuplíku. K pokračování Lazebníka sevillského autora údajně
vyzval sám princ de Conti.
Dav bere divadlo útokem
Když se roku 1781 Pierre-Augustin Caron de Beaumarchais
(1732–1799) pokusil hru publikovat, byla cenzurou zabavena.
Začala dlouhá pouť zakázaného textu, během níž autor dosáhl
mistrovství v něčem, co bychom dnes nazvali public relations.
Věděl kde, kdy a komu přečíst úryvek ze svého díla. Kdy
uspořádat napůl veřejnou zkoušku (na které byla přítomna jím
zaplacená klaka a nějaká ta důležitá osobnost). Jak načasovat
projev překvapivě velkorysé dobročinnosti. Jak využívat
nepříjemností k publicitě.
Konečně se zdálo, že Beaumarchais dosáhl svého – 26. září 1783
se v sídle pana de Vaudreuil konalo uzavřené představení (pro
tři sta diváků!) s herci z Comedie Francaise. Výkvět Francie
naplnil sál k prasknutí, aby si vyposlechl, jak se mu kdosi
vysmívá. Po stížnostech na horko v sále nedočkavý Beaumarchais
nelenil a vytloukl okna holí. Později se sice říkalo, že svou
hrou prorazil dvojí okna – skutečná i ta ke svobodě –, ale
veřejné provozování Figarovy svatby dovoleno nebylo.
Až 27. dubna 1784 se všichni dočkali. Zákaz byl zrušen. Během
hodiny dostal autor čtyřicet dopisů od osob všech stavů
s žádostmi o lístky se slibem, že mu za to budou dělat klaku.
Lokajové šlechticů stáli u pokladny od brzkého rána. Vznešené
dámy a urození pánové se pod záminkou společného oběda tísnili
v hereckých šatnách, aby si tak zajistili vstup do divadla.
Dav, který se shromáždil před divadlem, zahnal stráž, vyrazil
dveře a vzal budovu útokem. Když se konečně pokladna otevřela,
tři lidé byli pošlapáni. Představení trvalo nekonečné čtyři a
půl hodiny. Za vyprodaného sálu se pak inscenace dočkala sta
repríz. Toho pohotový Beaumarchais využil. Zrušil dosavadní
systém paušálních honorářů a zavedl podíl na tržbách.
Zatykač na pikové sedmě
Dnes už stěží doceníme revolučnost hry Figarova svatba.
Dokonce se nám může stýskat po lehkosti lazebníka z prvního
kusu. Ve Svatbě je Figarova veselost poněkud okázalá a své
prospěchářství a ziskuchtivost se ani nesnaží skrývat. Spolu
se známým francouzským kritikem Sainte-Beuvem se nám může
zdát, že bychom možná raději žili ve společnosti, kde vládnou
Almavivové, než kterou spravují Figarové. Ale to je asi
pohříchu dnešní pohled – tehdy všechny velké revoluce měly
teprve přijít.
Hra šla ve své kritičnosti na samou mez únosnosti. Kupodivu ji
ale nejvíc byla vyčítána nemorálnost a frivolnost.
Beaumarchais ji všemožně hájil. Zároveň spory vydatně živil.
Zaplatil distribuci letáku hanícího jeho komedii, aby sám mohl
briskně odpovědět. Když mu bylo vytčeno, že zapomněl na
Figarovu dcerku z prvního dílu, objevil ji v jedné skutečně
žijící chudé svobodné matce a mystifikaci dotáhl do konce,
když pro ni uspořádal dokonce sbírku.
To vyvolalo pobouřenou reakci v novinách Journal de Paris.
Beaumarchais odpověděl. Ostřeji, než tématu slušelo. Netušil
ovšem, že za článkem stojí Monsieur, hrabě z Provance (budoucí
Ludvík XVIII.). Ten si na pisálka stěžoval u krále. Ludvík
XVI., unavený nekonečným rozruchem kolem agilního dramatika,
se nenechal příliš rušit od partie karet a na pikovou sedmu
napsal příkaz k Beaumarchaisově uvěznění. sNikoliv v Bastile
(byla by pro něj údajně velkou ctí), ale v ústavu, kam se
zavírali padlí kněží. Pobyl si tam všehovšudy šest dní. Po
propuštění čekalo před jeho domem na sto kočárů gratulantů a
král mu přiřkl bohaté odškodné 2 150 000 liber v dlouhodobých
splátkách. Beaumarchais přijal. Obchodník uklidnil literáta.
Zajímavé je, že nikdo z útočníků (a tím méně Beaumarchais ve
své obraně) nepojmenovává to podstatné – že hra napadá samotný
společenský systém.
Téma pro Mozarta
V roce 1786 dostala popularita sevillského sluhy nový impuls.
Pro Wolfganga Amadea Mozarta přepracoval Figarovu svatbu na
operní libreto Lorenzo Da Ponte (Lazebník sevillský se dočkal
operního zpracování z pera Gioacchina Rossiniho v roce 1819).
Beumarchais ze svého triumfu dokázal vytěžit maximum, ale už
ho nezopakoval. Jeho další literární pokusy již slávy Figarovy
svatby nedosáhly. V roce 1791 Beaumarchais vydává třetí díl
figarovské trilogie – Provinilá matka. Rozvíjí v něm vztah
Cherubína a Rosiny v duchu předrevolučního diderotovského
dramatu. Hra se většího zájmu nedočkala.
Martin Velíšek, vedoucí literárně-dramatické redakce
ČRo 3 – Vltava
Foto Martin Velíšek |
