|
|
 Václav
Snítil, houslista
Začněme od samého začátku. Jak se přihodilo, že jste se stal
houslistou?
Původně jsem měl být vojenským lékařem. Tuto kariéru mi
připravoval můj otec. Ačkoli byl důstojníkem československé
armády, byl také velkým básníkem a dobrým muzikantem. Hrál na
několik nástrojů a patřil k zakladatelům Sokolské filharmonie
v Hradci Králové – stočlenného amatérského orchestru, na jehož
základech vznikla současná hradecká filharmonie. Byl mi velkým
vzorem a příkladem, jak sám sebe vychovávat, jak řešit životní
otázky, jak chápat umění v širokém záběru.
V kolika letech jste se začal učit hrát na housle?
Nebyl jsem žádné zázračné dítě, hrát jsem začal až v osmi
letech. Otec chtěl, abych uměl napřed číst, psát a počítat.
Ale dělal jsem velké pokroky a za dva roky už jsem nastoupil
do Sokolské filharmonie. Houslím jsem doslova propadl! Začal
jsem chodit k paní učitelce Anně Serbouskové, vynikající
hradecké učitelce, která mi perfektně postavila obě ruce. Pod
jejím vedením jsem startoval rychle jako letadlo.
Jak jste se stal žákem Jaroslava Kociana?
Můj otec i Kocian pocházeli z Ústí nad Orlicí, v dětství byli
kamarádi a společně lezli přes plot k našemu dědečkovi na
hrušky. A protože tatínek chtěl vědět, jestli jsem opravdu tak
velký houslový talent, za jakého mě v Hradci všichni považují,
nebránil tomu, aby si mě Kocian nezávazně poslechl. Kocian mě
přijal velice vlídně a pozval mě následující týden na
soukromou hodinu. Byl jsem nadšený! S něčím takovým jsem vůbec
nepočítal. Organizačně to sice nebylo úplně jednoduché,
protože se psal rok 1942 a byl jsem teprve v sekundě na
gymnáziu. Po dlouhém vyřizování jsem ale nakonec dostal ve
škole výjimku, každý pátek jsem směl zameškat vyučování a jet
do Prahy na hodinu ke Kocianovi.
Jaký byl Jaroslav Kocian pedagog?
Byl skoro jako můj druhý otec. Učil mě celých osm let zcela
zdarma. Dával mi hodinu každý týden, žádné prázdniny
neexistovaly. Pokládal jsem to za obrovskou poctu. Někdy
dokázal být přísný, až člověka záblo, ale přesto každá lekce u
něj byla nesmírně krásná. V době, kdy už byl těžce nemocen,
měl zakázáno učit, protože se nesměl rozčilovat. Jenže zároveň
nesměl vědět, že je tak nemocen, že nemůže vyučovat, a proto
měl dovoleno učit pouze mě a Josefa Suka. Poslední, co jsem mu
hrál, byla Bachova Partita. Plakal přitom dojetím, Bacha měl
velice rád. Pak mi řekl, co mám do příště zlepšit. Jenže žádné
příště nebylo. O jeho smrti jsem se dozvěděl na generálce
České filharmonie. Chodíval jsem jako student poslouchat na
balkon. Najednou byla zkouška přerušena a intendant orchestru
něco oznamoval.
Všichni se postavili a drželi minutu ticha. Tu mi došlo –
Kocian!
Bachovu Partitu jsem mu zahrál až v ústeckém kostele na kúru.
Jitka Škápíková
Celý rozhovor najdete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas – na
stáncích od 22.
12. |
