|
|
 Petr
Pavlovský,
kritik
Drama a médium
Vztah média k dramatu jakožto textu může být obecně dvojí:
přímý a nepřímý. V prvním, geneticky původním případě,
interpretuje médium text, který byl autorem už od počátku
tomuto způsobu interpretace určen. Divadlo v představení
předvádí inscenaci dramatu pro divadlo napsanou, někdy dokonce
napsanou pro konkrétní divadelní soubor. Tak tomu bylo
v antickém Řecku, ale samozřejmě i za Shakespeara nebo za
Moliera, a týká se to třeba i prvních her Václava Havla. Totéž
lze říci i o takzvaném dramatu knižním: pokud si je konzument
čte stejně jako ostatní literaturu, pohybuje se prostě
v intencích autora. Podobně kinematografie (ať už filmová nebo
televizní) může interpretovat („natočit“) drama (scénář)
napsané právě pro ni a totéž platí samozřejmě o rozhlase.
Jakkoli začínal s dramaty divadelními, posléze vyvolal v život
specifickou funkční oblast rozhlasové hry, textu určeného
zvukové interpretaci, principiálně nahlíženo ovšem nevázané
přímo na instituci rozhlasu – v úvahu připadá jakýkoli zvukový
nosič.
Ve druhém, nepřímém případě, sahají určitá média po dramatech
původně určených médiím jiným: knižně vycházejí divadelní,
rozhlasové i televizní hry stejně jako i filmové scénáře;
kinematografie i fonografie běžně interpretují texty napsané
pro divadlo. Někdy dokonce autor text pro jiné médium
dodatečně upravuje. Konečně řada režisérů pracuje střídavě
s různými médii. Patří k nim i režisér Jan Antonín Pitínský.
Jeho divadelní tvorba je široce známá, tím spíš, že ji
nespojuje s jedním souborem ani s jedním městem, je to naopak
vyslovený režisérský kočovník. Daleko méně známá je jeho
tvorba rozhlasová, spojená vesměs s brněnským studiem a
povětšinou i s brněnskými herci. Jsou-li mé informace úplné,
natočil dosud sedm opusů, zpravidla každý rok jednu inscenaci.
Většinou jde o dramata psaná pro rozhlas, nebo taková, se
kterými si divadlo jako původní adresát moc neví rady (Ibsen:
Když my mrtví procitneme). Tím zatím posledním je hra Arnošta
Goldflama Pavel, Pavel, a Pavel, kterou v premiéře uvedla
Vltava letos v červnu a 20. listopadu poprvé reprízovala
v úterním Klubu rozhlasové hry.
Je to hra vysloveně dušičková, na hřbitově začíná i končí.
Nejde ovšem o nic morbidního ani poklesle sentimentálního
(žádný Mlynář a jeho dítě). Jistě je tu smutek jako základní
nálada, ovšem tu a tam probleskne i humor a vše ústí v jakési
moudré smíření s nezměnitelným během světa.
Dramaturgovi Tomáši Sedláčkovi stejně jako režisérovi rozhodně
nelze upřít odvahu, s jakou se do neobyčejného a nesnadného
textu pustili. Úvod rozehrává scénu u rodinné hrobky
s pohřbenými prarodiči, kde se vede poněkud absurdní debata
matky, otce a desetiletého syna o tom, kde v ní kdo bude po
smrti ležet. Tato expozice nepřímo, ale o to působivěji uvádí
posluchače do atmosféry v rodině: absolutisticky rozhodující
otec (Miloslav Mejzlík), poddajná matka (jímavá Ivana
Valešová) a uzurpovaný syn (Adam Beránek). I později se otec
jeví jako panovačný sobec, který zjevně přehání ostatním
vnucovanou skromnost: skrblictví maskované jako mravnost.
Neveselé dialogy procházejí i celým dalším téměř hodinovým
dějem. Pavel jako dospívající mladík (Marek Příkazský) vyčítá
matce neschopnost či neochotu odejít od otce, kterého sám
snáší čím dál tím hůř. Sám ovšem není schopen realizovat
plnohodnotný vztah se svou milou Klárkou (Martha Issová). Jako
dospělý muž se pak Pavel (Jan Kolařík) účastní pohřbu matky,
kde se chová poněkud nestandardně: skočí do otevřeného hrobu a
nechce vylézt, „aby nikdy nezapomněl, jak se s maminkou
loučil“.
Tři fáze dospívání, tři fáze proměn vztahu k rodičům, ke světu
i k sobě samému. Všudypřítomnou úzkost a jakési obecné
znechucení z bytí odlehčuje poněkud přízračně snová atmosféra;
režisér zřejmě záměrně ponechává posluchače v nejistotě, kdy
jde o reál (s výjimkou epizodních scén, kde je to jasné) a kdy
pouze o vizi nebo dokonce pouhý sen.
Filosoficky problémová, k dalšímu a dalšímu přemýšlení a
rozebírání analogických problémů vlastního života inspirující
inscenace jistě nepatří k těm, které strhnou většinu
konzumentů, jakkoli právě u rozhlasových přijímačů lze
předpokládat (oproti televizi) spíše intelektuální elitu.
V každém případě je ale jisté, že Goldflam dovede psát tomuto
médiu texty „na tělo“, a že Pitínský přispívá české fonografii
trvalými hodnotami. S hrami Arnošta Goldflama si zjevně
rozumí, konečně jeho první rozhlasovou inscenací byl
Goldflamův text Budou vyvoláni jménem (1999). |
