|
|
 Věra
Nosková, spisovatelka
Silvestr by se divil
Poslední den roku máme vlastně oslavovat kněze, který přežil
za císaře Diokleciána pronásledování křesťanů, a stal se v
roce 314 papežem. Jmenoval se Silvestr. Silvestrovská noc
začala být zajímavá v průběhu šestnáctého století, kdy se ve
většině křesťanských zemí ustálil gregoriánský kalendář. Vždy
nevděčný běh historie dal zapomenout na papeže, a jméno
svatého se v devatenáctém století stalo synonymem pro bujné až
bohapusté veselí.
Ale co, třeba bude letos konečně veselo, doufáme, když zdobíme
chlebíčky a strkáme šampus do ledničky. Z rozhlasu a televize
tryská už od rána smích zaplaceného komparzu v pořadech
natočených nejspíš v létě nebo před mnoha lety, barevní baviči
se pitvoří, hvězdy šoubyznysu v třpytivých hadříčcích otravují
s tisíckrát slyšenými fláky a frky, předstírají zpěv
soustředěni na to, aby se kapří otevírání hubičky shodovalo
s playbackem. Musíme shlédnout a vyslechnout notoricky známé
aktovky, filmy k popukání, estrády, pohádky a dojáky.
Tedy – vlastně nemusíme. Všechno vypneme a jdeme se projít do
ulic. Tam ovšem vypukla válka. Ze všech stran se ozývají rány,
po zemi i nad zemí sviští rachejtle, syčí jako zmije, hledají
si oběť. To neřičí ranění, to jen ulice protíná ryk zpitých
adolescentů, kteří nevědí, co si mají se sebou a navrch s tím
pitomým Silvestrem počít. Na Staroměstském náměstí se po
natlakovaném davu přelévají vlny nestability, jen neupadnout,
říká si každý a touží být holubem. Do mé oblíbené pivnice mě
číšník Hugo na jedno točené nevpustil, neboť jsem si
nepředplatila silvestrovské menu. Předplatitelé menu mě
pomstili, hospůdku během noci znečistili tělesným odpadem a
Huga opili natolik, že mu pak jaksi nemohli zaplatit. Hugo spí
pod stolem a neví, že dluží majiteli pivnice osm tisíc za
ušlou tržbu, že bude vyhozen na dlažbu, družka ho vyštípe z
bytu a on okusí dno bezdomoví.
Vracíme se k oschlým chlebíčkům a pouštíme si jazzrock, tuhle
noc je třeba utratit jako zabijačkové prase. Nad námi sousedé
vypalují čajori romani, v bytě pod námi ječí romantický
slavík. Půlnoc jsme prošvihli, ani nevíme, kdo z českých
velikánů připil s ušlechtilou zdravicí národu. Je to nakonec
dobře, protože co kdyby to byl velikán, kterého nemůžeme
vystát? Až do rána budou bouchat rachejtle a dělbuchy. Pokud
usneme, bude se nám zdát o válce a teroristech.
Probouzíme se do promrzlého novoročního ticha. Spáči vydechují
těkavé metabolity alkoholu, po ulicích se válí střepy, požáry
jsou už uhašeny, zranění ošetřeni. Z obrazovky šmidlá smyčcový
kvartet, hospodyně vaří polévku – vysvoboditelku, kocovinou
prochvělí jedinci usedají sklesle před obrazovku a poslouchají
zcela svěžího, vymydleného prezidenta se snahou dešifrovat
z jeho poselství jediné – bude hůř? |
