|
|
 Ivan
Klíma,
spisovatel
Novoroční přemítání
Za pár dní budeme mít na konci letopočtu osmičku. Což mimo
jiné znamená, že vzpomeneme devadesáté narozeniny naší
republiky.
Její vznik naplnil tužby celých generací. Naši obrozenci
nejprve dokázali vzkřísit skomírající a na našem území jen
menšinový jazyk, potom českou kulturu, pak vědomí národní
pospolitosti. Samostatný stát staleté úsilí dovršil. Jenže
každé dovršení je počátkem nového úsilí. Když T. G. Masaryk
pronášel první projev k Národnímu shromáždění, tázal se:
„Žijeme v pohádce? Tak se ptají politikové všech zemí, a sám
si kladu stejnou otázku; a přece je to všechno skutečná
skutečnost.“ A o několik let později se zahleděl do
budoucnosti: „Snad denně si říkám, ještě třicet let klidného,
rozumného a dělného vývoje, a pak je náš stát zajištěn…“
Třiceti let takového vývoje se republice nedostalo. Z jejího
života zabraly téměř šest let německá okupace, dvacet jeden
rok sovětská okupace, pět anebo spíše osm let stalinský teror
a dvanáct let poněkud umírněnější a méně krvavá diktatura
postalinské epochy. Sečteno: více než polovinu svého života
strávila republika v různých druzích nesvobody. Během toho
času ztratila zhruba polovinu svého území a byla zbavena anebo
se sama zbavila několika milionů ze svých původních obyvatel.
To vše ji pochopitelně poznamenalo.
Když republika vznikla, pokoušel se Masaryk dát jí program,
chtěl, aby spočíval v mravních postojích, v narůstající
vzdělanosti, v drobné poctivé práci, v odpovědnosti každého
občana za stát. Je otázka, zda lze dát státu program, myslím
si však, že skuteční politici a státníci by měli pojmenovávat
cíle, k nimž společnost vedou.
V listopadu roku 1989 se cíle definovaly. Chtěli jsme
především obnovit základní občanské svobody, tedy i
demokratickou politiku. V zásadě se těchto cílů (znamenaly jen
návrat k opuštěným prvorepublikovým hodnotám) poměrně rychle
dosáhlo. Zdá se, že oněch třiceti let, které si přál prezident
Masaryk, se tentokráte (aspoň pokud se týká klidu) republice
dostane. Jenže od doby, kdy Masaryk vyslovil své přání,
uplynulo osm desetiletí. Změnilo se až příliš mnoho, v
letošním roce se kupříkladu prvně ocitáme bez hranic, které
kdysi nesmiřitelně vymezovaly území jednotlivých států.
S jakými cíli vstupujeme do tohoto neohraničeného prostoru?
Bereme v úvahu ty hranice, které nelze nějakou dohodou zrušit,
kupříkladu hranice mezi bohatými a chudými státy? Hranice mezi
zeměmi, pro něž je nejpodstatnější zachovávání lidských práv,
a zeměmi, pro něž je nejdůležitějším zákonem následovat
náboženské příkazy a starobylé právo? Hranice mezi národy,
které vymírají (mezi něž patříme stejně jako státy v našem
sousedství), a národy (patří mezi ně právě ty chudší a
nejchudší), které narůstají? A nemluvím o přibývajících
raketách a atomových zbraních ovládaných i těmi, na jejichž
rozumné počínání nemůžeme spoléhat.
Pokud beru v úvahu převládající témata v prohlášeních politiků
či témata přemílaná v médiích, našim cílem je udržet
hospodářský růst, zvyšovat obecný blahobyt (že se tak bude
zjevně dít na úkor našich potomků i prostředí, v němž žijeme,
je neslušné připomínat), dohodnout se na reformě zdravotnictví
a reformě penzijní. Máme i několik velice konkrétních cílů:
urychlit výstavbu dálnic, postavit nové elektrárny, uspořádat
u nás za každou cenu olympiádu v roce 2016 (každý ví, že když
nic jiného, datum je nesmyslné), umístit se dobře na
mistrovství Evropy v kopané, také televize nám slibují nové
digitální programy, v nichž bude zábavy, sportu a soutěží bez
hranic. Hledám něco vznešenějšího, něco, co opravdu hledí do
budoucnosti, ale nenalézám to.
Vnímám, jak mladí lidé odcházejí z naší republiky za lepším.
Rozhodnutí, zda odcházejí dočasně, anebo natrvalo, nechávají
(a je to jejich plné právo) otevřené. Vlast (to slovo zní
stále zastaraleji) jim totiž nenabízí nic, co by nenašli i
jinde ve světě. Ty, co se nevrátí, nahradí příchozí ze
sousedních chudších států, pokud nenajdou možnost uchytit se
rovněž někde na lepším místě. Odcházejí pochopitelně ti
nejschopnější. Zdá se, že budeme snad mít více zábavy, více
sportu, více dálnic, zato méně dobrých lékařů, učitelů i
vědců. Jistě, kdo bude chtít, půjde studovat či bádat do
zahraničí a zajede si bez hraniční kontroly za ošetřením do
Vídně anebo do Mnichova. Všude se domluví – anglicky.Něco se
zjevně ztrácí. Nezpůsobila to ztráta státních hranic, ale
ztráta vize, kritérií a hodnot. To, jak naši politici hledí (a
většina z nás s nimi) na vzdělání a kulturu, na tradici, na
odkaz předků, tedy na to, co jediné může být podstatné pro
pokračování národní existence v Evropě bez hranic, je ostudné
a bude osudné.
Dovedu si představit, že v roce 2032, kdy se v Praze konečně
uspořádá za miliardy eur olympiáda (už se jí nedožiji, a tedy
ani naplnění svého poněkud pochmurného proroctví) a kdy zemi
zbrázdí dálnice a zkrášlí další atomové elektrárny, bude už
náš jazyk v republice zase jen menšinový. Koneckonců, pokud
nemáme jinou vidinu než stále větší blahobyt, jaká škoda? |
