|
|
 Dvě
otázky
Jakou prestiž a popularitu by asi měl Český lev, kdyby jeho
nedílnou součástí nebyla každoročně úporná reklamní kampaň
korunovaná přímým televizním přenosem zábavné přehlídky
celebrit z pražské Lucerny? Názorné odpovědi na podobnou
otázku se dočkal divák, který v sobotu 15. prosince večer
zabloudil na druhý program České televize, a stal se tak
svědkem udílení výročních televizních cen Elsa.
Při sledování neveselého studiového pásma bez publika, v němž
rozpaky oceněných laureátů a křečovitou snahu „konferenciéra“
Tomáše Matonohy o humor střídaly naschvály vydolované
z archivu Č(S)T, však napadalo člověka otázek víc. Evergreenem
je nejistota týkající se nejen rozdělení pořadů do
jednotlivých kategorií či uplatněných měřítek hodnocení, ale
především samotného smyslu existence celého televizního
hlasování členů České filmové a televizní akademie. Jako
podnikatelský záměr Petra Vachlera, zaopatřit další záminku
pro ono efektní estrádní hemžení celebrit na obrazovce, Elsa
opakovaně selhala. Kvalitu televizní produkce fundovaně cení
například Trilobity Filmového a televizního svazu, popularitu
televizních tváří pak – neméně tradičně – TýTý a další divácké
ankety. Tak co s Elsou?
Námět k přemýšlení poskytla Česká televize svým divákům (ale i
tvůrcům) i následující večer, kdy uvedla premiéru televizního
filmu Hypermarket. Pátrání po kvalitních předlohách vhodných
pro televizní dramata je sisyfovská práce. Zvlášť, jedná-li se
o text, který by svébytně reflektoval námi žitou současnost.
Stejnojmenná divadelní hra slovenského dramatika Viliama
Klimáčka, pro kterou se tentokrát rozhodla dramaturgie
ostravského studia, je z tohoto hlediska odvážnou a originální
volbou. Otázkou je, zda samotná odvaha a touha po originalitě
stačí?
Čím osobitější je divadelní poetika textu, tím důležitější je
při jeho televizním zpracování interpretační stylizace, která
„bez narušení podstaty látky“ zprostředkuje divákovi nejen
obsah, ale i žánr a ducha předlohy. Pokoušet se Klimáčkovo
tragikomické podobenství převést do standardizovaného
televizního světa vážně míněného předstírání reality, znamená
ochudit je o zásadní rovinu, v níž se banalita proměňuje
v jedinečnost. Televizní Hypermarket právě takovou významovou
redukcí prošel. Z Klimáčkovy postmoderní tragikomické grotesky
se na obrazovce stala schematická moralita. Skutečnost, že
jako režisér se pod ní podepsal týž Janusz Klimzsa, který
Hypermarket už předtím nastudoval v ostravském Divadle Petra
Bezruče, nijak nepomohla.
Jan Svačina,
televizní publicista
|
