|
|
 Jaroslav
Vanča,
scenárista a pedagog FAMU
O letmých dotecích věčnosti
Krátce před Vánocemi mi lidé spolu s přírodou
nadělili příjemný zážitek. Vzala mne s sebou na výlet
společnost předních českých výtvarníků, sdružených v Umělecké
besedě. On to nebyl tak docela výlet, i když se to výletu
příjemnou a bezstarostnou atmosférou podobalo; byla to cesta
autobusem na vernisáž, kterou milí spolubesedníci měli
v galerii pod oním snad všeobecně známým, z místa svého vzniku
kdysi přesunutým chrámem v Mostě. Smrákat se počalo už během
naší zastávky v Lounech, ale ještě na další cestě nás
provázelo ztišené adventní světlo, vykrajující z horizontu
ostré obrysy horských monumentů Českého Středohoří. Já sám
jsem na Středohoří takříkajíc kadet, mám je prochozené a
obeznámen jsem s ním i teoreticky, a tak jsem jen potichu
vyčkával, cože to magické panorama udělá s mými
spolucestujícími. Nebyli by to umělci, kdyby nereagovali tak,
jak reagovali. Poučeně komentovali tu krásu anebo ji jen mlčky
okouzleně vnímali.
A tak jsme snad všichni v autobuse zažili adventní usebrání
skrze onen dotyk věčnosti, jakým může člověka pohladit kromě
hor snad jenom moře, hvězdné nebe, anebo časem prověřené
umění. Je lhostejné, kolik z nás se považovalo za věřící či
nevěřící, ale řekl bych, že mnozí při pohledu na mohutná těla
bizarních kopců procítili posvátnost, jež je přítomna v
silách nadosobních, přetrvávajících, spojujících nás
s minulosti i s budoucností až tam, kam nemohou zasahovat naše
vlastní životy. Těšil jsem se tím, že umělci kolem mne si
uvědomovali (a kdo také spíše, než právě oni) spjatost
svého tvoření s prapůvodní krásou přírodních forem. A zároveň
i časovou mocnost, dotyk věčnosti, z té krásy vyvstávající.
Nevím jak oni, ale já jsem taková povaha, že jsem si to vědomí
hned zase pokazil vnucujícími se informacemi o nové dálnici,
deroucí se skrze tuto chráněnou krajinou oblast, barbarském
počinu, který té kráse zase o něco ubere. A prožíval jsem hoře
z rozumu, z nekonečnosti zápasu o krásu, ať už je jejím
tvůrcem příroda anebo člověk, což navíc jedno jest.
A pak jsme dorazili do cíle. Obdivovali jsme ten nádherný
chrám zvenčí i zevnitř a já pak v galerii obdivoval díla,
která vytvořili mí spolucestující. A přitom jsem cítil, že dál
už nemůžeme. Nemyslím tím, že na více obdivu nebylo místa.
Myslím to jaksi topograficky: Za chrámem, jehož přemístění na
kolečkových soustavách před více než třiceti lety bylo snad
též hodným obdivu, byť jen jako ctnost z nouze, se už
rozprostírala zničená krajina jako důsledek nikoli tvořivých,
ale znetvořujících lidských schopností. Kyklopská proláklina,
jíž je též nutno přiznat, stejně jako oněm těžebním dinosauřím
strojům na jejím okraji, svébytnou pekelnou krásu. Připadlo mi
náhle, že nadcházející rok bude, tak jako každý jiný, rokem
bojů a zápasů. Mimo jiné o pojetí krásy. Té, která na sebe
bere podobu uměleckého díla, ale i té krajinné, ovlivňující
estetickou vnímavost a morální vědomí člověka jaksi prvotněji
a důkladněji, než může činit samo umění. |
