|
|
České osmičky Milana Uhdeho
Obtížný a nevděčný úkol zamyslet se nad českou dějinnou
zvláštností, totiž sklonem prožívat fatální události
v letopočtech končících osmičkami, vzal na sebe dramatik,
spisovatel a publicista Milan Uhde v čtyřdílném cyklu nazvaném
Co věstí osmičky v českých historických datech? Uhdeho
„osmičkové“ úvahy v autorově osobní interpretaci zařadila
stanice Vltava od 8. ledna do programové řady Psáno kurzívou.
Hned zpočátku se Milan Uhde vyrovnává s rolí osmičkových roků:
„Opakující se osmičky na konci letopočtů, které měly pro nás
Čechy osudový význam, můžeme vykládat jako zákonitost.
Historik i skeptik se však samozřejmě brání: jde o pověru.“
K tomu Milan Uhde ještě dodává, že to, co jej nejvíce zajímá,
je výklad událostí, které se za osmičkovými letopočty
skrývají, neboť „my Češi se na něm totiž ani zdaleka
neshodneme“.
 Vyjednaná
samostatnost
Data, na nichž se Češi neshodnou, počíná Milan Uhde rokem
1618. Češi se pak po tři století až do roku 1918 pokoušeli
získat národní samostatnost. Česká zkušenost nakonec velela si
samostatnost vyjednat, nikoli vybojovat, a nebýt dobrodružně
založeného T. G. Masaryka, jenž přesvědčil prezidenta Wilsona,
že existuje československý národ, mohla být naše samostatná
existence stále v nedohlednu. Tahle drobná vada na kráse stála
víceméně u dalších potíží Československa – dílem pro nesouhlas
českých Němců a trvalý odpor části Slováků. Vyjednaný stát
nakonec podlehl pohrůžce silou v roce 1938 a 1939.
Provokativní výrok Benita Mussoliniho – že „národ, který se
nebrání, není hoden existence“ – je východiskem Uhdeho
kritických úvah nad dvacetiletím 1918 až 1938 – s přesahem do
roku 1948. Nechybí tu ani kritická reflexe Benešovy historické
role, zejména v roce 1948, i postřeh o roli kultury při
sebezáchově české identity, již se zmocnila komunistická
ideologie. Obšírná analýza následujícího dvacetiletí poodkrývá
pseudodrama sporů, jež vyvrcholilo v iluzích obrodného procesu
roku 1968.
A konečně poslední dvacetiletí, jemuž je věnován čtvrtý díl
Uhdeho „osmičkových“ úvah, je rozborem příčin, které vedly
mimo jiné k porážce obrodného úsilí komunistů, normalizaci a
vzniku Charty 77 a nakonec k opožděnému převratu v roce 1989.
Kromě hledání odpovědi na otázku, kdo byl hlavní hybnou silou
listopadu 1989, rozebírá Uhde i některé zdroje nedotažeností,
které jsou dodnes zdrojem nespokojenosti občanů.
Jednou dospějeme
Píše se ovšem rok 2008, další – z hlediska české dějinné
zkušenosti – „osudový“ rok. Co nás v něm čeká? Ani to
nezůstává stranou Uhdeho čtvera „osmičkového“ zamyšlení. Ke
slovu se tu dostává zapeklitý rozpor mezi očekáváním občanů a
opatrností politiků, nedostatek skutečných státníků, neochota
občanů vytvářet tlak na politiky a spíše snaha utíkat se do
obecných nářků a hledání naděje v takzvaných nepolitických
osobnostech. Navzdory všemu je však Milan Uhde optimistou:
Česká republika je dnes otevřenou společností, a má proto
naději, že občansky a politicky dozraje a dospěje.
Tomáš Sedláček, vedoucí literární a dramatické redakce
ČRo Brno
Foto Jarka Šnajberková |
