|
|
 Jaroslav
Rudiš, spisovatel
Před pěti lety znal Jaroslava Rudiše kruh přátel, dneska se o
něm zásluhou komiksu o Aloisi Nebelovi, románu Nebe pod
Berlínem a filmu Grandhotel mluví všude. Jak tuhle proměnu
snášíte?
Snad dobře. Přátele mám pořád stejné a snad jsem se moc
nezměnil ani já. Doufám.
K čemu je popularita dobrá, když odhlédnu od té skvělé
skutečnosti, že se můžete živit tím, co vás baví?
Já nevím, jak je ta popularita velká. Občas mě někdo zastaví
na ulici a řekne, že se mu líbilo Nebe pod Berlínem nebo Alois
Nebel a já vždycky zrudnu a řeknu, že to napsal můj bratr, co
taky nosí patku a ty hranaté brýle jako já. Ale ne,
samozřejmě, že to potěší. Nejvíc mě na tom ale těší přesně to,
co říkáte: že se můžu psaním živit. Alespoň teď. Za rok může
být všechno jinak.
Jaký máte dneska vztah ke své prvotině Nebe pod Berlínem.
Cítíte, že byste tu knihu napsal stejně?
Občas z ní ještě čtu. Některé postavy mám nyní radši, třeba
strojvedoucího metra Güntera, rekordmana v počtu přejetých,
kterému se mrtví zjevují před očima. Jiné mě trochu štvou.
Třeba machistický zpěvák skupiny U-Bahn Pancho Dirk. Toho ale
zase mají rády některé čtenářky, alespoň podle mailů. Nevím,
čím to je, že chytré holky preferují spíš sígry. Zas a znova
se ptám, proč ta knížka měla a má úspěch. Je rozpadlá do
historek, nemá pořádný příběh, ale možná nějaký silný,
autentický osvobozující pocit – nevím. Já ji napsal trochu z
nudy. Byl jsem rok v Berlíně, chodil na univerzitu, byl hodně
sám, poslouchal hudbu a flákal se po městě a najednou zjistil,
že mi jde psaní, že se ve mně spustilo něco, o čem jsem dřív
neměl tušení.
Hrdinové vašich knížek buď někam cestují, nebo se jako
Fleischman z Grandhotelu naopak nedokážou hnout z místa. Jako
by se potřebovali od něčeho osvobodit, něco ze sebe setřást,
získat sílu k podstatnému rozhodnutí. Jak ty postavy vnímáte
vy? Co mají symbolizovat?
Máte pravdu. Grandhotel nevypráví jen o nemožnosti Fleischmana
pohnout se z Liberce, ale i nemožnosti odstřihnout se od
kořenů, od místa, ze kterého pocházíme. Přijde mi to jako
středoevropské téma. Naprosto chápu sudetské Němce, kteří byli
po válce odsunuti jako děti a ve stáří hledají místa, odkud
pocházejí. Snaží se navázat přetrženou nit. Jako další postava
Grandhotelu, starý Němec Franz. Je také pravda, že se moje
postavy často nacházejí před nějakým velkým rozhodnutím.
Přijde mi, že tím vzniká zajímavé napětí, nějaký pohyb, který
stojí za to sledovat. Možnost, která je posune – a nebo taky
ne.
Máte nějaké hranice, když píšete? Třeba abyste do textu
nepustil příliš osobní zkušenosti…
Myslím, že každý spisovatel do svého psaní promítá vlastní
život a že každá knížka je svým způsobem autobiografická. Ale
která místa to opravdu jsou, to si musím nechat pro sebe.
Jisté je, že většinou jsou to úplně jiné momenty, než si
čtenáři myslí. Já například nikdy neopustil svoji těhotnou
přítelkyni a nezdrhl před strachem z dospělosti do Berlína
jako zkrachovalý učitel Petr z Nebe pod Berlínem, což si pár
lidí myslelo. Já tam odjel normálně do školy. Ani nemám vidiny
jako Nebel. Ani jsem na svoji první lásku nečekal do třiceti
jako Fleischman.
Komiksovou trilogii i divadelní hry Léto v Laponsku a Strange
Love jste psal v autorské dvojici. Proč jste povolal na pomoc
spolupracovníky?
Baví mě práce v týmech. Možná proto, že jsem vždycky chtěl mít
kapelu, skládat společně písničky. Líbí se mi ta velká
společná energie.
Radim Kopáč
Celý rozhovor najdete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas – na
stáncích od 29.
12. |
