Číslo 2 / 2008.

V TOMTO ČÍSLE:.
Rozhovor se spisovatelem.
Jaroslavem Rudišem.

Nehledaní lidé Jindřicha Štreita

Zprvu mne napadlo, že velkoformátové černobílé fotografie zachycující syrovou, neinscenovanou, namnoze doslova přízemní stránku lidského bytí se do chladných, goticky vznosných prostor pražského Domu U Kamenného zvonu příliš nehodí. Myslím si to i nyní, jakkoli chápu, že nejvlastnějším oprávněním tohoto zámyslu Galerie hlavního města Prahy je koexistence dvojí umělecké kvality, kdy architektonicky bohatě členěná patra umožnila autorovi výstavní koncepce Tomáši Pospěchovi uplatnit chronologické pojetí výběru fotografií Jindřicha Štreita. Ovšem ve chvíli, kdy na nás, účastníky vernisáže, namířil samotný autor v nestřeženém okamžiku fotoaparát a zvěčnil nás v naší těkavé „nehledanosti“, uvědomil jsem si, že jeho tématem provždy zůstane jednoduché lidství všech časů, a také to, že sociální, humanistické vidění nutně oživí jakoukoli architekturu po svém.

Průřez Štreitovým dílem se odvíjí v koncentrujícím pojetí zdůrazňujícím to nejpodstatnější z cyklů po léta rozvíjejících zvolené sociální téma. Že se v každém z těchto cyklů objeví několik kompozic, jež jsou jaksi navzdory apriornímu dokumentaristickému záměru i ryzím výtvarným počinem, a nadto – ve druhém významovém plánu – i symbolickou či až surrealistickou výpovědí, je jen svědectvím o přirozené účasti dnes světoznámého fotografa ve výstavních prostorách hostících v posledních letech elitu českého výtvarného umění.

Jindřich Štreit již po roce 1972 vytvářel sugestivní portréty venkovanů, posléze se zabýval tematikou českých cikánů a od roku 1979 se v duchu „živé fotografie“ obrací k soustavnému programovému dokumentování života na vesnici. Pronikavým pohledem nazírá venkov v jeho tehdejším marasmu, současně však empaticky vnímá jeho obyvatele jako svého druhu protihráče, kteří navzdory přítomnosti objektivu dokáží zůstat sami sebou. Průběžně se vrací k několika základním tematickým okruhům (Schůze, Funkcionář v terénu, Televize, Staří lidé a jejich osudy, Děti v rodině, Styl bydlení a způsob života). V roce 1982 byl jako jediný fotograf u nás vězněn za „pobuřující“ obsah svých snímků. Po návratu z vazby získaly jeho fotografie novou metaforičnost i emocionální účinnost. Příznačným pro Štreitovu tvorbu je groteskně humorný nadhled blížící se zejména v osmdesátých letech soudobému výtvarnému pojetí generačně spřízněných malířů a sochařů z okruhu „české grotesky“: zachycuje bizarní propojení prosté lidské existence s absurditou pokleslých hodnot sebestravující se totality. Po převratu v roce 1989 pak Štreit okouzlil obec svých diváků francouzskými cykly sond do čtvrti přistěhovalců v Remeši a rozsáhlou fotokronikou města St. Quentin. V roce 1992 vznikl cyklus fotografií z ženské věznice v Pardubicích a poté z alternativní farmy v rakouském Eggenbergu…

To nejlepší ze čtyřiceti let tvorby Jindřicha Štreita můžete do 3. února spatřit v architektonických prostorách, jež se svého času staly i příbytkem královským.

Jaroslav Vanča, scenárista, pedagog FAMU a výtvarný kritik