|
|
 Ivan
Němec,
publicista
O pouti smiřující život se smrtí
Jakýsi magický dech, atmosféra tajemství a ozvy starých
pohanských i křesťanských mýtů je cítit z nové rozhlasové hry
Hany Slavíkové Cesta do Lo Ignoto, která měla premiéru na
stanici Vltava 11. prosince. Autorka, absolventka rozhlasové a
televizní dramaturgie a scenáristiky na Divadelní fakultě
brněnské JAMU, přišla s dramatem interpretačně náročným,
s hrou, která se svou neobvyklou výpovědí snaží osobitě
nahlédnout do tajemství lidského bytí a nebytí.
Hra Hany Slavíkové není „klasicky“ vyprávěným realistickým
příběhem, jenž se odvíjí podle zažitých pravidel pro dějovou
výstavbu. V letadle vznášejícím se kdesi nad Andami cestuje
Eva s Martou. O Evě se dozvíme, že má prazvláštní schopnost –
umí předvídat úmrtí. Pod tvrdým nátlakem televizního manažera
(Zdeněk Dvořák) na tom zbuduje svou kariéru: vytipuje adepta
blízkého smrti a pár dní před jeho koncem s ním natočí a
odvysílá rozhovor, který pak doplní nachystaným nekrologem, a
dovrší tak svou emocionální palbu do diváků. Její prognózy
jsou přesné – vždy zemře ten, o kom se jí zdá.
Zdálo se jí také o dítěti přítelkyně Marty, s níž teď cestuje.
Martina dcerka zemřela, ale žije ve vzpomínkách své matky a
stává se i partnerkou Evinou, která mrtvou dívku často
oslovuje svými monology. Po přistání v exotické zemi Inků se
obě ženy setkají s třetí postavou – válečným zpravodajem
Davidem, kterého měla Eva vytipovaného jako dalšího adepta
smrti. David odešel do války rád, protože nechtěl žít, ale
žije a o jeho smrti se Evě zatím nezdálo. Každý z trojice je
postižen chorobným traumatem smrti. Eva trpí svou hrůznou
schopností předvídat a vlastně i přinášet smrt. Martino
utrpení z dceřiny smrti je o to větší, že propásla poslední
okamžiky jejího života. David zase strádá proto, že se při
natáčení válečné vřavy vyhnul kulce, která mu byla určena, ale
nedokázal před ní varovat svého kamaráda.
Jak se svými duševními vředy jednotliví hrdinové naloží, čím
je léčí a jak je naopak drásají, vypovídá hra Hany Slavíkové
způsobem někdy až příliš kompozičně složitým. Do dramatu
vstupují indiánská božstva a rituály, malebná příroda a
dramatické epizody, jejichž funkce je symbolická a
metaforická.
Režisérka Eva Řehořová má velkou zásluhu na tom, že se Cesta
do Lo Ignoto – tato pouť do neznáma – nestala cestou, po níž
by posluchač tápal. Tím, že ji dokonale myšlenkově rozkryla,
přenesla se i přes její komplikované zákruty poetiky, a
předložila ji jako hru srozumitelnou a poutavou, z níž se
nevytratil ani filozofický, ani emocionální rozměr.
Dosáhla toho také promyšlenou prací s herci, kteří své postavy
vytvarovali nebývale uměřeně, přesně a citlivě. V postavě Evy
potvrdila Eva Novotná, že dokonalá prokreslenost postav, které
předvádí na činoherních scénách Národního divadla v Brně, není
věcí náhody, ale jejího bohatého a všestranně využitelného
herectví. Martu pojala Zuzana Slavíková jako citlivou a
hluboce zraněnou matku mrtvého dítěte, jejíž bolest tkví
především uvnitř nitra. Také David v zaujatém podání Petra
Gazdíka byl výborným typem, s nímž se aktér na mateřské scéně
často nepotkává.
Hra Hany Slavíkové Cesta do Lo Ignoto napověděla mnohé o
slibném talentu tvůrkyně, která stojí na počátku – možná
neznámé, ale každopádně zajímavé – umělecké pouti. |
