|
|
Leoneho epos o příštipkářích zločinu
 Česká
televize systematicky zpřístupňuje díla, která se do našich
kin nikdy nedostala. Nejnověji došlo na rozsáhlý, v původní
verzi uváděný čtyřhodinový epos Tenkrát v Americe, který
natočil Sergio Leone (čtvrtek 17. ledna, ČT 2, 23.10). Amerika
tohoto režiséra přitahovala. Zkoumal její mýty, ať již se
vztahovaly k osídlování (ve westernu Tenkrát na Západě) nebo k
organizovanému zločinu, utváření zločineckých gangů, jak je
tomu v nyní uváděném filmu.
V prolínajících se časových vrstvách, které rozbouraly
lineárně plynoucí vyprávění, postihl Leone složitou spleť
osobních vazeb i měnících se podmínek pro „krvavé podnikání“ v
newyorské židovské čtvrti. Své hrdiny sleduje od dětských let,
postihuje zlomové okamžiky, jak zhrublo jejich svědomí. Z
různých bodů zastupujících „přítomnost“ nahlíží do minulosti,
opakovaně se vrací k událostem, které utvářely vztahy mezi
protagonisty i jejich osud, vzestup i pád. Časové rozpojení
určuje základní tvar vyprávění.
Leone s věrohodností až dokumentaristickou přibližuje své
hrdiny, začleňuje různé žánrové polohy. Starosvětské chudinské
prostředí obklopující rané dětství hrdinů má blízko k úsměvné
idyle, později zjišťujeme, jak zákony podsvětí tvrdě
poznamenávají každého, kdo se jim podřídí, jak ničí základní
lidské city – soucit i lásku. Protagonisté se často ocitají
pod nevybíravým tlakem, kdy musí hájit holou existenci, sami
ovšem také dokáží zničit to nejcennější, co mohli získat. Toto
smutné poznání prýští zejména z mistrovsky vedeného motivu
milostného okouzlení, které vyvrcholí bezohledným násilím.
Leone nechce své hrdiny hájit, ale záleží mu na tom, abychom
je pochopili; ostatně jsou to spíše drobní příštipkáři zločinu
nežli jeho magnáti.
Film se opírá o tři důležité složky. Jednak o špičkové herce
Jamese Woodse a Roberta De Nira, schopné vyhmátnout složité
předivo vnitřních proměn; dále o strhující, podmanivou hudbu
Ennia Morriconeho, obohacenou o další skladby (třeba Rossiniho
Straku zlodějku v hravě žertovném výjevu z porodnice). Konečně
zbývá doplnit kameramana Tonina delli Colliho, jenž obrazu
vtiskl zmatněle pastelové odstíny, evokující časy dávno odváté
v jejich úsměvnosti i děsu.
Jan Jaroš, filmový publicista
Foto archiv |
