Číslo 3 / 2008.

V TOMTO ČÍSLE:.
Rozhovor s architektkou.
Evou Jiřičnou.

Život ve stovce černých sešitů

Co si v současné době posluchač a čtenář vybaví, když se řekne „příběh“? Může to být děj populárního filmu, poutavý románek, televizní seriál, rozhlasová hra anebo pohádka. To jsou příběhy, které vznikly v hlavách scenáristů a spisovatelů. Ale pak jsou příběhy, které „píšeme“ sami svým životem. Bez jakéhokoliv režijního vedení, bez dokonalého nasvícení klíčových scén a bez podkresu jímavou hudbou. Svůj životní osud vnímáme často jako všední a nezajímavý. Ale stačí najít ten správný úhel pohledu a drama je tady. A právě jeden takový příběh nabídne v druhé půli ledna nový rozhlasový cyklus stanice Praha. Název má prostý: Deník paní Zdeny.

Český rozhlas 2 – Praha je stanicí příběhů. K pohádkám či hrám redaktoři a dokumentaristé rozhlasové „dvojky“ vyhledávají příběhy známých i zcela neznámých lidí. Například každý všední den mezi druhou a třetí odpoledne lze na této stanici najít (posluchačský) příběh ve formě vyprávění nebo reportážního pátrání. Ale pak jsou náměty, které by se do čtvrthodinky nevešly, a stojí za to pro ně najít větší plochu času. Takovým námětem se stal dopis, který jednoho dne přišel na mou rozhlasovou adresu.

Jednou jsi dole, jednou nahoře

„Vážená paní, po přečtení zajímavého článku v Týdeníku Rozhlas o vaší práci jsem si dodala odvahy a píši vám. Jsem jen obyčejná čtenářka a posluchačka rozhlasu, jedna z milionů. Dožila jsem se dosti vysokého věku, přes osmdesát let, z čehož je zřejmé, že jsem prožila lecjaké peripetie, zlomy a zvraty minulého století. Od chvíle, kdy jsem se naučila psát, si píši deník. Je to spíš zachycování myšlenek a pocitů než dějů, ale odráží to historii doby. Maturita v roce 1942, totální nasazení osmnáctileté dívky v Reichu, neuvěřitelný návrat, studia na filozofické fakultě končící prověrkou a hozením diplomové práce do kamen. Celý další život – chvíli dole, chvíli nahoře... Deníky, které jsem si po celý život psala, jsou obsaženy ve stovce malých sešitků. A v mé poslední vůli je zmínka a prosba o jejich spálení. A teď se dostávám ke svému opovážlivému dotazu: směla bych je coby zrcadlo obyčejného člověka – dříve, než je spolkne oheň – zaslat k vašim rukám a očím?“ Podepsána: Zdena Brychtová.

Proti proudu času

Následovalo setkání s paní Zdenou, ze kterého jsem si odvážela dvě velké krabice plné malých černých sešitů. Ten první začala psát jedenáctiletá studentka gymnázia Zdena v roce 1934. Poslední sešit už nese datum jednadvacátého století. Téměř sedmdesát let života v osobních zápiscích. To je unikátní kronika času, ale i proměny osobnosti, kdy ze z dítěte stane žena v úctyhodném věku. Už jen letmý pohled do sešitů naznačil, že dokumentaristické zpracování bude během na dlouhou trať. Bylo jasné, že tento životní příběh nelze vtěsnat do jediného pořadu. A tak vznikla myšlenka na cyklus dokumentů, které budou postaveny na deníkových zápiscích.

Po půlroce studia deníčků, rozhlasových archivů a práce na scénáři vzniklo prvních pět dílů cyklu s názvem Deník paní Zdeny. Deníky jsou v něm umocněny tím, že pisatelka sama dnes může některé životní epizody po letech komentovat. A protože někdejší slečna a současná paní Zdena byla vždycky pozornou posluchačkou rozhlasu, zazní v dokumentu také unikátní archivní záznamy rozhlasového vysílání z doby, kdy byly jednotlivé části deníku napsány.

Deník je půvabný i tím, že na pozadí mimořádných dějinných událostí, které často končily číslicí 8, paní Zdena zdánlivě nerušeně prožívala svůj život. Příběh tak má někdy trpkou příchuť, jindy vyvolává úsměv. Lidé v deníku dostávají jiná jména – nejdřív pro utajení (to kdyby sešit se zápisy náhodou objevili rodiče nebo kamarádky), později i kvůli bezpečnosti. Kdyby se zápisky dostaly do nepravých rukou za časů nacistického nebo komunistického režimu, mohly se stát důkazem pro obvinění a následné odsouzení mnohých z těch, o kterých paní Zdena psala. Je zdrcující, jak snadno se běžné myšlenky lidí mohly stát důvodem k obvinění a trestu – deník totiž obsahuje mnohem víc, než za co se tehdy zavíralo.

Ale černé sešity naštěstí nebyly zničeny a jejich pisatelka je dnes ve zdraví může komentovat. Zatím je natočeno pět dílů cyklu které zachycují čas od roku 1934 do let padesátých.

Proti proudu času se spolu s paní Zdenou budou moci vydávat i posluchači stanice Praha – od 20. ledna každou neděli v 17.30 hodin.

Bronislava Janečková, rozhlasová dokumentaristka a šéfredaktorka ČRo 2 – Praha

Foto Bronislava Janečková

Člověk musí mít naději

Ani hudba z rádia mne nebaví. Nic, nic. Chtěla bych dnes večer jít na bláznivý maškarní ples a být hodně veselá. Ale – je válka a mé přání je nesplnitelné. Chtěla bych alespoň jít městem, večerní tmou, všude plno světel, v kavárnách šum, smějící se lidé, lesk, veselost, rozmařilost – to všechno dnes není. Je válka. A mně je dvacet let. Jako by mi zloděj kradl nejdrahocennější věci. Myslím na to, co dřív bývalo. Tenis, letní lásky, ohňostroj. To všechno není a snad už ani nebude. Ale přece jen doufám, že mne ještě čeká krásné dobrodružství. Člověk musí mít naději.

Úryvek z deníku Zdeny Brychtové, rok 1942