|
|
Jména a pocit
 Prosadily
se zkraje devadesátých let. Hrály temnou muziku inspirovanou
anglickou kytarovou scénou, od Joy Division po The Cure.
Z jejich hudby byla cítit bezútěšnost, nevlídnost kraje, odkud
pocházely. Před patnácti lety patřily jejich společné koncerty
k nejvyhledávanějším pražským klubovým atrakcím. Priessnitz a
Prouza.
Ta sláva netrvala dlouho, také proto, že ze severní Moravy se
kariéra v showbyznysu buduje jen velmi obtížně. Zpěvák a vůdčí
osobnost Priessnitz Jaromír Švejdík odešel výtvarničit do
Prahy a své jesenické probouzel k životu jen čas od času.
Prouza skončila docela.
Až v novém tisíciletí o sobě daly opět vědět. Nejdřív
Priessnitz, jejichž hořkosladkou poetiku šikovný producent
Dušan Neuwerth opatřil aktuálním zvukem a přiblížil nové
generaci. Naposledy se sešli při práci na loňském albu Stereo,
které se zařadilo k nejzdařilejším nahrávkám Švejdíkovy party
a přeneslo její vyhraněný styl do současných souvislostí.
 Neuwerth
vypomohl s comebackem také Prouze, která v již značně obměněné
sestavě, ale s vědomím syrového rukopisu a zvuku původní
formace vydala na podzim nové album V tichosti. „Mění se
jména, zůstává pocit,“ zpívá v jedné z nových písní Karel
Mařík (o původním zpěvákovi Tomáši Hampelovi nikdo nic neví) a
není divu, že se z té věty stal slogan, jímž se vydavatel
snaží desku přiblížit pamětníkům.
Ale ani lídr Priessnitz letos jen nekreslil (připomeňme, že
jako ilustrátor Jaromír 99 je podepsán pod komiksovou trilogií
spisovatele Jaroslava Rudiše o Aloisi Nebelovi). Na podzim mu
vyšla první sólová deska, jakýsi písničkový soundtrack k jeho
novému komiksu Bomber. Album Jaromír 99 & The Bombers je
podivně „umazané“, nostalgický výraz Švejdíkovy domovské
kapely se tu nabízí v komorní, záměrně nedokonalé, až
neumětelské podobě, na první poslech připomínající demosnímek
začínající, byť talentované venkovské skupiny. Přiznaná
znouzectnost, ale působivá. Zvlášť naživo.
Milan Šefl |
