|
|
Dva ambiciózní divadelní projekty
Umění je křehké a ani ambiciózní projekty, do nichž je vložena
nemalá tvůrčí invence, nemusí pokaždé dopadnout dle očekávání.
To se v závěru minulého roku bohužel přihodilo i dvěma
největším činoherním domům v Praze.
Na scéně Stavovského divadla byla ve světové premiéře uvedena
hra Pavla Kohouta Malá hudba moci. Autor ji napsal v němčině
jako příspěvek k loňskému mozartovskému jubileu. Její hrdina
pochází ze Salzburku, je dirigentem a jmenuje se Wolfgang
Mazort. Se svým „téměř jmenovcem“ má společnou revoltující
povahu, a protože své mládí prožívá na počátku osmdesátých let
20. století, dává ji do služeb západoevropského mírového
hnutí. Od perzekuce, ale též od toho, aby skončil jako
outsider, ho zachrání láska dcery tiskového magnáta. Wolfgang
má úspěch i v dirigentské soutěži pořádané v NDR. Ta je však
zmanipulována Stasi. Po několikaletém vzdorování se Wolfgang
Stasi upíše, aby zabránil zveřejnění svého někdejšího
milostného poměru s východoněmeckou svazačkou a faktu, že je
otcem jejího dítěte. V době, kdy už dávno na svou revoltu i
umělecké ambice zapomněl a je z něho eurobyrokrat
neoliberalistického střihu, mu důsledky obou jeho
„východoněmeckých pletek“ připraví neřešitelné dilema. To pak
z vůle autora ústí do tragického hrdinova konce; symbolicky
víceznačného.
Kohout umí postavit příběh a tuto kvalitu podtrhla i režie
Michala Dočekala. Herci pak u hlavních postav dokázali z lehce
načrtnutých figur vytvořit živoucí charaktery – vedle Jana
Dolanského v hlavní roli je třeba zvlášť ocenit Davida
Prachaře, který svého příslušníka Stasi rozvinul v nadčasově
symbolický portrét ďábelského, a přitom ordinérního svůdce
lidských duší. Triviální motivy, s nimiž autor zručně – žel
nikoli s ironickým nadhledem – pracuje, jako by ale s sebou
přinášely i triviální myšlení a jazyk: vše je podáno
takříkajíc polopatě, vše, co je řečeno – ať už se to týká
světa či předváděného příběhu – už divák dávno ví.
 Protagonista
Kohoutovy hry je dramatickou postavou jak svými rozpory, tak
tím, že se aktivně podílí na svém osudu. Titulní postava
Adiny, hry nastudované ke 100. výročí otevření Divadla na
Vinohradech jeho nynějším uměleckým šéfem Martinem
Stropnickým, měla všechny předpoklady stát se jí také. To by
však Milena Jelínková, autorka hry, musela přistoupit
k prameni, z něhož čerpala – pamětem Adiny Mandlové –
kriticky. Přepracováním filmového scénáře do divadelní hry
však divákům nabídla pouze takový sled průhledů do hereččina
života, jež ve svém úhrnu vyznívají jako její adorace. Z řady
postav, s nimiž se v těchto krátkých scénách temperamentní,
povrchní, ale bystrá a obětavá Mandlová (Veronika Žilková)
střetá, pak vyvstává jeden její základní kolektivní protihráč
– český národ. Kým je představován? Přizpůsobivým Barmanem
(Oldřich Vlach), pragmatickým buranem, vocílkovským
kulturträgrem Josefem (Martin Zahálka), závistivou a
intrikující Herečkou (Lucie Juřičková), bojácným a ohebným
Starým hercem (Jaroslav Kepka) a levičáckým a posléze zlomeným
někdejším Adininým milencem, hercem Šmeralem (Jiří Dvořák). Se
sympatiemi jsou vylíčeni jen Hugo Haas (Ladislav Frej) a Karel
Poláček (Jiří Čapka). V kolektivních scénách je pak tento
národ v době Mnichova zkrušen, posléze však hajluje; při
pražském povstání ubije odzbrojeného německého vojáka, tleská
Husákovi a hned poté Gorbačovovi, zvoní klíči a skáče a řve
„Kdo neskáče, není Čech“. Podle vyjádření Martina Stropnického
měla být Adina „pokusem zachytit naše traumata i euforie,
vrcholy a pády. To vše bez mýtů, glorifikace, sebemrskačství,
zato s ambicí dozvědět se o sobě trochu víc.“ Co se o sobě
„dozvídáme“, vrcholí v poslední scéně: Adina přilétá do Prahy
umřít, vystupuje z letadla a vítají ji – odpadky poletující ve
větru.
Bronislav Pražan
Foto Národní divadlo Praha |
