|
|
 Vladimír
Karfík, publicista
Ještě o provazu v domě oběšencově
Potěšilo mě, když jsem se v letošním předposledním čísle
tohoto časopisu několikrát dočetl o tichu. David Radok tu
napsal, že „lidé se odnaučili tichu“. Řekl bych, co jim zbývá,
když na ně od průmyslové revoluce útočil hluk, a když ten
průmyslový v době panování konzumu přece jen trochu pomíjí,
nahražuje nám ho, abych skutečné hudbě nekřivdil, hluk veskrze
umělý, a tedy vlastně svévolný.
V jistém smyslu je v tom rozhlas trochu nevinně, jsem-li na
svém území, mohu otočit knoflíkem, a je ticho. Ovšem jenom
v soukromí. Jiné to je ve veřejném prostoru. Zvuk
elektronických médií, který mě pronásleduje venku po městě, do
ulic nepatří, odtud bych je vykázal zákonem, jako se to stalo
vozidlům s nebezpečnými emisemi z výfuků. Právě skončil
advent, doba k usebrání, jíž hluk nesvědčí, a byly Vánoce, a
tady bych ani koledám, které zaplní ulice, nedával pardon.
Do kavárny jdu při kávě pohovořit si s přáteli, ale často
neslyším slova, protože prostor ovládly zvuky elektronických
médií. Nelze je vypudit, buďto si je pouští personál, aby
zaplnil své vnitřní prázdno a odmítá je vypnout, anebo to
někde ani vypnout nejde. Přiznávám, že jsem ze zoufalství už i
vytrhl dráty ze zdi – a bylo ticho, aspoň v jedné kóji. Vedle
se ovšem z reproduktoru hrálo dál.
Když si vzpomenu na léta svých studií, nedovedu dnes pochopit,
že jsem skoro všechno přečetl při rádiu, při rádiu jsem
vlastně i vystudoval. Co jsem tehdy asi vyslechl hudby
nejrůznější provenience, a těch řečí, dnes abych se za to
styděl. Zřejmě i toho Balšánka, o něhož jsem se tu k nevůli
starších posluchačů jednou otřel, a možná patřil k tomu
lepšímu – mně však dnes jenom splývá s ostatním populárem,
který mě děsí.
Nebývalo asi před léty toho ticha tak zapotřebí. Pár let jsem
pracoval ve společné místnosti se Stanislavem Budínem, a jeho
první pohyb po příchodu mířil k rádiu po drátě – ne ho snad
zastavit, aby nerušil v práci (a Budín v zaměstnání opravdu
neustále pracoval), ale aby dráťák pustil. Po obědě psal
zpravidla jeden článek denně, ale bez zvukové kulisy ani ránu.
Zřejmě zvyk z velkých redakcí, kde se psalo za hlučného
provozu. Ve vzpomínce ho obdivuju, ale dnes nechápu.
Jak mám stále pro rádio slabost, docela mě zaujala představa
jakéhosi ztišovadla, o němž se tu zmínil Bronislav Pražan.
Když však vidím kdekoli kolem sebe to množství sluchátek v
uších, nevidím to tak nereálně. Představuju si, že si těmi
špunty nepouštějí do uší šlágry, ale že já se napojuji na
reprodukované ticho. To by snad šlo. Nebo ne? |
