|
|
 Rudolf
Křesťan, publicista
Jak se prozrazujeme
V klukovském věku jsem s kamarády rád chodíval v neděli
dopoledne po domech v bezprostřední blízkosti dveří; nosem
jsme hádali, co se za kterými chystá k obědu. Hned se dalo
uhodnout zelí coby připravovaná příloha. Bylo možné odhalit i
řízky. Poměrně jednoduše se dalo identifikovat pečení buchet.
Ještě snazší bylo vyčuchat, když se připekly.
Zásluhou zmíněné zkušenosti vím už od svého dětství, že únik
informací je běžným jevem.
Nechápu, že někteří čelní představitelé státu se nad takovou
skutečností okázale pozastavují. Bláhově se domnívají, že
tomuto ději lze zamezit. Kdeže. Rej informací je čímsi zcela
normálním. Při našich dětských nedělních zkoumáních to bylo
zvlášť patrné u připálené cibulky nebo mléka. I kdyby
hospodyně snaživě ucpala klíčovou dírku, poznatek by se stejně
dostal ven, neboť čpěl.
Kdyby představitelé rozličných státních složek vzali na
vědomí, že jde o přirozený úkaz, ušetřili by si trápení. O
fatálnosti a nezvratnosti zmíněného úniku svědčí také další
bytová zkušenost: informace pronikají úspěšně i stěnami.
Slyšené hádky manželů předčí přitažlivost telenovel. Stejně
tak se dovídáme informace o druhu hudby, která je u sousedů
oblíbena. A nemusí jít jen o dechovkovou skladbu s příznačným
názvem Sousedská.
Bizarní snahou o zabránění úniku bytově akustických informací
jsou pokusy o jejich přehlušení jiným zdrojem. V knize
Jaroslava Rudiše Nebe pod Berlínem sehrává tuto úlohu spuštění
hulákající digestoře, aby „sousedka nic neslyšela, protože ta
bába jinak slyšela úplně všechno“.
Co neunikne dveřmi či stěnami, vyklouzne oknem. Někdy doslova.
Zažil to Zdeněk Šálek, můj bývalý redakční kolega. Při psaní
textu o hráči Andreji Kvašňákovi mu průvan odvál ze stolu ven
oknem list papíru s připravenými poznámkami. Z toho vyplývá,
že člověku mohou ulítnout nejen včely, nýbrž i fotbalista.
Netroufám si domyslet, co by v bytě dokázalo 35 průvanů, jak
se jmenuje jedna z povídek Miroslava Horníčka. Ani takové
množství průvanů by však neodválo informaci, která před lety
jednoznačně dávala na vědomí, že ta či ona turistka je ze
Sovětského svazu. Jejich oblíbená a prosazující se voňavka se
jmenovala Duchy Moskvy.
Ano, nejvíc toho o sobě prozrazujeme sami. V rámci bytového
prostoru se legitimujeme i vzhledem balkonu. Vytvoříme-li si
tam sklad harampádí, které nechceme mít na očích, bezděčně
nabízíme ten galimatyáš ke koukání jiným. Tím sdělujeme o sobě
víc, než jsme si vědomi. Stejně tak v opačném případě, kdy je
radost se na balkon podívat. Podobně jako na pěkně upravené
prostory kolem rodinného domu – na rozdíl od čurbesu u jiného
domku, jehož zahrada je pokrytá čímsi na způsob skládky. Jeden
z mých přátel v této souvislosti prohlásil, že v naší zemi
kromě Kramářovy vily existuje i spousta kramářových vil.
Když se zmiňuji o úniku informací troušených a šířených
bezděky, vzpomínám i na maminku při jejím pohledu na prádlo,
které věšely sousedky na sušáku na zahradě pod okny. Jejich
prádlo plandající ve větru porovnávala s naším. Běda, když
měla pocit, že to jejich je ještě o trochu bělejší než její.
Takto uniklá informace byla pro mámu jednoznačným stimulem
k další pradlenské usilovnosti.
Mnohé o nás bezděčně vypovídají i boty, jejich vzhled a
čistota. Připouštím, že pro někoho je to zanedbatelné. Pro
jiného však ne. Určitě ne pro zpěvačku Hanu Hegerovou. Ta
prohlásila v magazínu Lidových novin: „Boty musí být čisté, i
kdyby to byl takový druh kecek, jak se dneska nosí.“ S jistou
úzkostí se marně snažím vybavit si, měl-li jsem své polobotky
patřičně vyleštěné, když jsem s první dámou českého šansonu
natáčel v devadesátých letech minulého století rozhovor pro
tehdejší televizní Nedělní ráno.
Některé z informací, které o sobě bezděčně vydáváme, jsou
ovlivnitelné naší vůlí. Ale jsou i takové, které jsou
nezávislé na našem chtění. Když mě po šedesátce někdo poprvé
pustil v autobuse sednout, divil jsem se. Posléze jsem však
usoudil, že na to asi vypadám. Teď se už nevzpouzím. Zvláště
po operaci bederní páteře na konci loňského roku.
Prozrazuje-li o nás leccos osobní vzezření, záleží i na tom,
zda nás pozorovatel dokáže náležitě dešifrovat a rozklíčovat.
Zářným příkladem budiž pan vrchní Skřivánek z Hrabalovy knihy
Obsluhoval jsem anglického krále. Když jeho podřízený – číšník
Jan Dítě – odhadoval, že příchozí host si dá gulášovou
polévku, pan vrchní s jistotou opáčil, že dotyčný si dá čaj a
opékaný chléb bez česneku. Měl pravdu. Vzápětí pan Skřivánek
poučil svého mladšího kolegu: „Musíš hned poznat žlučníkáře,
jen se na hosta podívej, ten má možná i játra v sakrech…“
Proti úniku informací – ať už kladných či záporných – není
spolehlivá obrana. Hodně se teď mluví o tom, že státní
úředníci hodlají zvýšit dohled nad nežádoucím vyklouzáváním
důležitých informací; je to chvályhodný záměr, ale obtížný
v zemi, kde se dříve či později stejně všechno rozkecá.
A tak si aspoň pořádně čistěme boty. |
