Číslo 9 / 2008.

V TOMTO ČÍSLE:.
Rozhovor s fotografem.
Ivanem Pinkavou.


 


 

 

 

 

 

 

 

 



 


Průhled do světa organizovaného zločinu

Caruso s Barbuem zapomíná na své horší jáProslulost si německo-český film Král zlodějů získal už mnohaletými potížemi, které provázely natáčení – došly peníze a režisér Ivan Fíla složitě sháněl náhradní „zdroje“. Obával se sice, aby mu dětští herci příliš nezestárli, ale přesto tvrdošíjně prosazoval své pojetí a odmítal kompromisy. Vytrvalost nakonec slavila úspěch: film odehrávající se převážně v Německu nyní promluví i z televizní obrazovky (středa 27. února, ČT 2, 20.30).

Rozporným protagonistou příběhu je zkrachovalý cirkusák přezdívaný Caruso (protože obdivuje zpěváka, jehož hlas ve filmu průběžně zní), jenž v chudých východoevropských končinách verbuje děti, které pak dílem nutí ke krádežím, dílem je dál prodává – nezletilé dívky jsou třeba donucovány k prostituci. Takový je i osud dvou ukrajinských dětí, desetiletého chlapce Barbua a třináctileté dívky Mimmy.

Fíla rozhodně nechtěl vyprávět zábavnou zlodějskou historku. Přináší průhled do světa organizovaného zločinu lámajícího charaktery hned od nejútlejšího věku. V popředí pozornosti se však ocitá protichůdný vztah mezi důvěřivým Barbuem a charizmatickým Carusem, jenž v chlapci spatřuje jakéhosi posla schopného naplnit jeho neuskutečněné sny.

Carusovi, obdařenému okouzlujícími úsměvy a lehkovážností současně s odstrašující tvrdostí a bezohledností, propůjčuje Lazar Ristovski dvojaký rozměr: do jeho dosavadní vpravdě mefistofelské vypočítavosti poznenáhlu vniká svého druhu soucit. S Barbuem zapomíná na své horší já, je schopen si hrát, dovádět, hýřit úsměvy a upřímnou spokojeností.

Zachycení nevlídných, syrých městských scenerií, opuštěné manéže, nádražních prostor i obchodního domu se vyznačuje téměř dokumentárním vhledem – kameraman Vladimír Smutný prokázal své souznění s dikcí příběhu, zvlášť působivě přiblížil dění spojené s dětskými hrdiny. Odevzdané pohledy, letmé čichání ředidel i napodobování bojových chvatů podle nástěnného plakátu, to vše zaznívá výmluvněji a sdělněji než jakékoli názornější opisování tíživé situace – stejně jako monotónní opakování naučených frází při výslechu na policii, kdy apatický chlapec odmítá spolupracovat. Není pak důležité, zda film uzavírá či neuzavírá happy-end, na síle vyprávění se tím nic nemění.

Jan Jaroš, filmový publicista

Foto ČT


  Rozhovor s Ivanem Pinkavou              Jak to vidí Jaromír Štětina               Drama intrik a žárlivosti z Metropolitní