|
|
 Jaromír
Štětina, senátor a novinář
Jak jsem byl třikrát zbabělý
Tuhle jsem narazil na staré přísloví: Někdy je lepší být
minutu zbabělý než po věčnost mrtvý. I šel jsem do sebe, abych
si ověřil, nakolik má stará židovská moudrost pravdu.
V srpnu 1968 jsem celý týden chodil po Praze, vzteklý,
ponížený barbarstvím ruské armády, rozezlený zradou těch,
kteří ji pozvali, a čekající na povel k odporu. Chodil jsem od
tanku k tanku a mluvil s roztřesenými vojáčky, nemytými,
unavenými, nevědoucími, kde jsou. V lepším případě byli
přesvědčeni o tom, že brání Československo před právě
nastavším útokem bundeswehru. Trikoloru, kterou kdosi na
Václaváku rozdával, jsem si dal na klopu. U Jiráskova mostu
mne zastavil ruský oficír, píchnul mi samopal do břicha a
řekl: „Sundej to.“ Trikoloru jsem sundal a strčil do kapsy.
Toť má zbabělost číslo jedna.
Druhou pak jsem zaznamenal v květnu 1977. V té době estébáci
rozprášili po takřka pěti letech úspěšné konspirace pražskou
překladatelskou skupinu, která se od roku 1972 zabývala
zpracováním a distribucí tiskovin ze zahraničí i směrem ven.
Byl jsem kolečkem toho poněkud těžkopádného, avšak fungujícího
soustrojí v holešovickém Geologickém průzkumu. Měl jsem na
starosti s několika kolegy rozmnožování. Byla to těžká práce.
Xeroxy, počítače ani e-mail neexistovaly, každý papír
evidovalo zvláštní oddělení podniku.
V těch dnech jsme se věnovali překladům a rozmnožování Charty
do Francie, do Španělska a do Portugalska. Agent Státní
bezpečnosti nás prásknul a čtyři lidé ze skupiny byli zatčeni.
Pro mne si přijeli autem do práce, odvezli do kachlíkárny
v Bartolomějské a několik hodin tvrdě vyslýchali. Když mne
načechrali, předložili mi k podpisu vázací akt spolupráce.
Odmítl jsem podepsat. Fajn. Dodnes mne to těší. Ale mám před
očima způsob, jak jsem to udělal. Neřekl jsem jim: „Pánové,
fízl nebudu, jdětě s tím k čertu.“ Řekl jsem: „Soudruzi,
nemohu s vámi spolupracovat, protože se na takovou práci
necítím dost profesně zdatný. Ne, děkuji.“ Tak jsem jim to
řekl.
V prosinci 1999 jsem jako novinář s velkou skupinou čečenských
partyzánů v noci ustupoval z obklíčeného Grozného. Byli jsme
k smrti unaveni. Na široké louce jsme se dostali do minometné
palby federální armády. Kličkovali jsme jako zajíci, dělali
klencáky, hlína z výbuchů nám padala na záda. Záchrana byla
v lese. Od něj nás dělil příkrý hliněný svah. Drápali jsme se
nahoru k záchrannému houští jak mouchy. Jeden starý Čečenec
vedle mne rychle ztrácel sílu. Chtěl jsem ho popotáhnout, ale
neudělal jsem to. Bál jsem se, že ztratím poslední zbytky své
vlastní energie, která mne měla dostat z dostřelu. Přežili
jsme to oba. Já s pocitem viny, o kterém on ani neví.
Hranice mezi statečností a bojácností je tenounká. Ten agent,
co mne tehdy prásknul, je dodnes můj kamarád. Pod tlakem
s nimi smlouvu podepsal, ale našel odvahu se mi po letech
omluvit. Je jeho statečnost menší než jeho zbabělost? Staří
Židé na takovou otázku odpověď nehledali. Nechali ji na každém
z nás. |
