Číslo 9 / 2008.

V TOMTO ČÍSLE:.
Rozhovor s fotografem.
Ivanem Pinkavou.


 

 

 

 

 

 

 

 

 

 


Jaromír Štětina, senátor a novinář

Jak jsem byl třikrát zbabělý

Tuhle jsem narazil na staré přísloví: Někdy je lepší být minutu zbabělý než po věčnost mrtvý. I šel jsem do sebe, abych si ověřil, nakolik má stará židovská moudrost pravdu.

V srpnu 1968 jsem celý týden chodil po Praze, vzteklý, ponížený barbarstvím ruské armády, rozezlený zradou těch, kteří ji pozvali, a čekající na povel k odporu. Chodil jsem od tanku k tanku a mluvil s roztřesenými vojáčky, nemytými, unavenými, nevědoucími, kde jsou. V lepším případě byli přesvědčeni o tom, že brání Československo před právě nastavším útokem bundeswehru. Trikoloru, kterou kdosi na Václaváku rozdával, jsem si dal na klopu. U Jiráskova mostu mne zastavil ruský oficír, píchnul mi samopal do břicha a řekl: „Sundej to.“ Trikoloru jsem sundal a strčil do kapsy. Toť má zbabělost číslo jedna.

Druhou pak jsem zaznamenal v květnu 1977. V té době estébáci rozprášili po takřka pěti letech úspěšné konspirace pražskou překladatelskou skupinu, která se od roku 1972 zabývala zpracováním a distribucí tiskovin ze zahraničí i směrem ven. Byl jsem kolečkem toho poněkud těžkopádného, avšak fungujícího soustrojí v holešovickém Geologickém průzkumu. Měl jsem na starosti s několika kolegy rozmnožování. Byla to těžká práce. Xeroxy, počítače ani e-mail neexistovaly, každý papír evidovalo zvláštní oddělení podniku.

V těch dnech jsme se věnovali překladům a rozmnožování Charty do Francie, do Španělska a do Portugalska. Agent Státní bezpečnosti nás prásknul a čtyři lidé ze skupiny byli zatčeni. Pro mne si přijeli autem do práce, odvezli do kachlíkárny v Bartolomějské a několik hodin tvrdě vyslýchali. Když mne načechrali, předložili mi k podpisu vázací akt spolupráce. Odmítl jsem podepsat. Fajn. Dodnes mne to těší. Ale mám před očima způsob, jak jsem to udělal. Neřekl jsem jim: „Pánové, fízl nebudu, jdětě s tím k čertu.“ Řekl jsem: „Soudruzi, nemohu s vámi spolupracovat, protože se na takovou práci necítím dost profesně zdatný. Ne, děkuji.“ Tak jsem jim to řekl.

V prosinci 1999 jsem jako novinář s velkou skupinou čečenských partyzánů v noci ustupoval z obklíčeného Grozného. Byli jsme k smrti unaveni. Na široké louce jsme se dostali do minometné palby federální armády. Kličkovali jsme jako zajíci, dělali klencáky, hlína z výbuchů nám padala na záda. Záchrana byla v lese. Od něj nás dělil příkrý hliněný svah. Drápali jsme se nahoru k záchrannému houští jak mouchy. Jeden starý Čečenec vedle mne rychle ztrácel sílu. Chtěl jsem ho popotáhnout, ale neudělal jsem to. Bál jsem se, že ztratím poslední zbytky své vlastní energie, která mne měla dostat z dostřelu. Přežili jsme to oba. Já s pocitem viny, o kterém on ani neví.

Hranice mezi statečností a bojácností je tenounká. Ten agent, co mne tehdy prásknul, je dodnes můj kamarád. Pod tlakem s nimi smlouvu podepsal, ale našel odvahu se mi po letech omluvit. Je jeho statečnost menší než jeho zbabělost? Staří Židé na takovou otázku odpověď nehledali. Nechali ji na každém z nás.


  Rozhovor s Ivanem Pinkavou              Jak to vidí Jaromír Štětina               Drama intrik a žárlivosti z Metropolitní