Číslo 9 / 2008.

V TOMTO ČÍSLE:.
Rozhovor s fotografem.
Ivanem Pinkavou.

Ivan Pinkava, fotograf

Jak jste se dostal k fotografování?

Jako devět lidí z deseti – někdy v šesté nebo sedmé třídě jsem od rodičů dostal fotoaparát, a tak jsem začal fotit. Nejprve své kamarády a pak, během studií na střední škole, už jsem s fotkou začal trochu pracovat. Nakonec mi kamarád doporučil jít na FAMU – já ani nevěděl, že se dá fotografie jako umění studovat...

Ne každý, kdo fotografii vystuduje, se jí pak aktivně zabývá. Co vás u fotografie udrželo?

Já jsem to měl celkem jednoduché. Protože jsem na FAMU končil v roce 1986, částečně jsem se svezl s úspěchem fotografů slovenské nové vlny, i když jsem se nikdy necítil být její součástí a vždycky mi vadilo, že jsem s ní byl nějakým způsobem spojován. Každopádně v té době došlo v Československu ke zvláštnímu zlomu ve vnímání fotografie a v jejím přijímání veřejností, a tak jsme mohli hned po škole vystavovat, dokonce i v zahraničí, což pro nás bylo dost neuvěřitelné. Také trvalo překvapivě dlouho, než se začala rýsovat nová generace fotografů. To všechno možná způsobilo, že jsme měli více možností dávat o sobě vědět.

Přátelili jste se, nebo vás spojovala pouze profese?

Bylo to spíše kolegiální kamarádství. Slováci drželi vždy velmi pohromadě – byl to určitý druh bratrstva, myslím, že vždy poněkud preferovali národnostní přístup. Značně mne také v době před revolucí iritovala jejich apolitičnost, kterou jsem vnímal velmi rozpačitě. I proto jsem měl osobní přátele vesměs mimo FAMU.

A kdo ze slovenské nové vlny vám byl fotograficky nejblíž?

I když jsme zcela odlišných a nepropojitelných naturelů, jako svébytná osobnost na mne působil Tono Stano. Měl tehdy na škole zvláštní charisma a myslím, že kolegy svým instinktem pro věc někdy doslova válcoval.

Váš autorský rukopis je založen mimo jiné na tom, že zásadně pracujete s černobílým negativním materiálem a zvětšujete na klasické fotografické papíry. Nejste v pokušení podlehnout technologickým lákadlům?

Vždy jsem měl velmi neskromnou ambici dělat věci posazené v nějaké obecné rovině, a navíc mě dodnes zajímá možná překonaný romantický ideál fotografie jako obrazu, který nás má přetrvat. Stále se mi zdá, že klasický barytový papír má v sobě takovou nádheru, kterou dosud nelze ničím zaměnit. V žádném případě to ale neznamená, že bych nové technologie neměl rád. Občas s nimi pracuji na komerčních zakázkách. Nevadí mi ani někdy problematizovaná manipulace s obrazem. Diskuse na téma opravdovosti fotografie mi v těchto případech přijdou již nesmyslné. To, co je na dnešním technologickém vývoji pro mne nejnepříjemnější, je nutnost se novými technologiemi stále zabývat. Tím ztrácíte spoustu času věnovat se jen fotografii jako takové.

Julie Májová, publicistka

Snímky Jarka Šnajberková

Celý rozhovor najdete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas – na stáncích od 19. února.