|
|
 O
volbách
Druhý únorový týden se na obrazovce České televize volilo.
Hned dvakrát. Významem, mediální atraktivitou, a logicky i
prostorem poskytnutým veřejnoprávní obrazovkou, byly obě akce
těžko souměřitelné. Poznámku na okraj si však zaslouží každá
z nich.
V sobotu večer se na druhém programu vyhlašovaly nominace na
České lvy 2007. Okomentovat vyvolené filmy a tvůrce bude dost
času v březnu, až budou známi vítězové. Sobotní předehra však
opět připomněla některé solidní nejistoty populárního podniku.
Jakou váhu má Český lev? Je nadčasovou zprávou o stavu českého
filmu, nebo spíš jednorázovou aktualitou o kralování
jednookých králů v houfu slepých?
Lidová moudrost ví, že kde nic není, nemá ani smrt šanci.
Ctihodní členové České filmové a televizní akademie smýšlejí
jinak. Bez ohledu na cokoliv plní každoročně svou formální
povinnost a nominují po třech kandidátech ve všech
kategoriích. Stejně důsledně pak i volí všechny lví laureáty.
Loňský nepoměr kvantity a kvality kinematografické sklizně
pasoval letos akademiky do pozice fotbalového trenéra, který
musí doplnit chybějící hráče pokladníkem, kustodem a
prodavačem párků, případně přemluvit hrstku použitelných, aby
zaskočili na všech postech. Show must go on...
Největší televizní událostí týdne byl logicky přímý přenos ze
Španělského sálu, kde probíhalo první kolo trapného castingu
na roli příštího prezidenta republiky. Česká televize splnila
svou neradostnou povinnost a zprostředkovala desítky hodin
živého komentovaného zpravodajství o frašce, která svou
formou, obsahem a slovníkem připomínala víc půtku hospodských
štamgastů, než důstojnou volbu hlavy státu. Na rozdíl od
účinkujících z řad zvolených zástupců lidu, učinila tak ČT
zcela profesionálně. Jiného názoru než mediální odborníci byl
ovšem premiér Topolánek. „Jestli někdo ovlivňuje veřejnost,
tak je to právě televize veřejné služby. Byl jsem zděšen,
jakým způsobem to bylo komentováno,“ odhalil premiér hned při
„děkovačce“ hlavního viníka zpackaného představení.
K řádné porci mnohdy nepřesných citátů, jimiž mnozí poslanci a
senátoři jistili moudro svých proslovů, se proto snad patří
připojit ještě jeden klasický a přesný: „Nenadávej na zrcadlo,
když máš křivou hubu,“ vepsal Gogol jako motto do svého
Revizora už ve třicátých letech devatenáctého století.
Jan Svačina, publicista |
