|
|
 Nesnadné
umění stárnout
V posledních měsících se na našich scénách objevilo hned
několik titulů pojednávajících o tématu lidské osmělosti a
stáří – naštěstí s porozuměním a humorem. Dramaturgickým
objevem je Dobře rozehraná partie, jíž Divadlo ABC českému
publiku poprvé představilo mladého talentovaného rakouského
komediografa Stefana Vögela (1969). K uvedení autorovy
prvotiny, která překvapí živoucími lidskými typy a vtipně
vypointovanými, nepodbízivými dialogy, se sešel excelentní
inscenační tým – zkušená dramaturgyně Johana Kudláčková a
režisérka Lída Engelová, která precizním propracováním celku i
detailů inscenace vytvořila prostor pro pozoruhodné výkony
herců. A právě ty dělají z představení skutečný zážitek: Jan
Vlasák obdařil nesnesitelně popudlivého nepořádníka Freda
Kowinského gejzírem nepotlačitelné energie, takže není divu,
že s takovým neurvalcem nemůže vydržet žádná z hospodyní, jež
mu shání jeho syn. Fredova jediného kamaráda Walta, který
k němu každé úterý chodívá na partii šachů, vykreslil Petr
Štěpánek jako pomalejšího, poněkud umanutého sklerotika,
s nímž také nelze snadno vyjít, natož dohrát alespoň jednu
šachovu hru. Oba bručouni jsou vlastně velmi opuštění, takže
šachové sedánky tvoří základní jistotu a smysl jejich jinak
prázdného bytí. Hospodyni Rosalindu, vnímavou chytrou ženu,
která se jen tak něčeho nelekne, hraje Jitka Smutná s přesnou
mírou nadhledu, vtipu i sebejistoty.
Další podobu stáří nám na další scéně Městských divadlech
pražských – v Rokoku – nabízí hra renomovaného dramatika
Petera Shaffera Andělika a laskavec, která je současně
apoteózou imaginace a divadla. V jejím centru stojí svár dvou
přístupů k životu, zosobněných dvěma ženami: Andělikou (Květa
Fialová), stárnoucí dámou – průvodkyní po památkách, která
neváhá život svůj i návštěvníků okořenit fantazií – a komisní
úřednicí Lotte (Dana Batulková). Hra ovšem nedosahuje kvalit
nejznámějších autorových opusů, nezapře, že základ i zápletky
příběhu jsou uměle vykonstruované. Květa Fialová pak
nepřekročila polohu noblesní, lehce potrhlé poetické duše a
vývoji Lotte poněkud chybělo vnitřní zdůvodnění. Režisér Ivan
Kříž se snažil slabiny textu vyvážit jemnou ironií, takže
představení nelze upřít atmosféru a lehkou úsměvnost.
Vítězslava Šrámková, teatroložka
Foto Městská divadla pražská |
