|
|
Editě Gruberové plyne čas jinak
Normu Vincenza Belliniho zpívá Edita Gruberová „teprve“ pět
let – od roku 2003, na rozdíl od Lucie z Lammermooru, s níž
zaznamenala mezinárodní triumf už v roce 1978. Obě čísla jsou
v dnešním operním světě těžko s čím srovnatelná. Jenže u Edity
Gruberové plyne čas jinak.
Před evropskou premiérou koncertního provedení Normy
v Baden-Badenu v dubnu 2004 přiznala Edita Gruberová, že se na
tuto roli připravovala celý život. „Norma je výzva. Poslední
výzva… Norma je kulminačním bodem kariéry v mém hlasovém
oboru. Předtím je třeba zazpívat všechno ostatní. Začala jsem
stavět dům od základů, teď jsem došla až po střechu. Mohl by
to být hezký dům, možná dokonce věž.“
Normu nikdy
A když jsme už u těch citátů, vraťme se ještě k rozhovoru
v týdeníku Die Woche z roku 1998, kde na otázku, kdy bude
zpívat svou první Normu, odpověděla: „Nebudu ji zpívat nikdy.
Norma není pro můj hlas už vzhledem k timbru. Zahrnuje vlastně
tři hlasy: dramatický, koloraturní a střední polohu, která
koneckonců tu roli určuje.“ Rozhodnutí Normu nastudovat padlo
definitivně o dva roky později, v době, kdy „se cítila
připravena, že v ní může zúročit své zkušenosti z belcanta
stejně jako zkušenosti životní.“ V praxi to znamenalo zejména
dobudovanou střední polohu a přirozeně dozrálý hlas, aby
dostála všem nárokům této dramatické koloraturní role, a
přitom ji mohla zazpívat, jak s oblibou říká, „jen z úroků, ne
z kapitálu.“ Normou se totiž nechtěla rozloučit, ale těšila
se, že ještě přijde i něco dalšího. Tou novou rolí bude letos
Lucrezia Borgia Gaetana Donizettiho.
Jak šel čas
 Poprvé
provedla Normu koncertně v Tokiu pod taktovkou Friedricha
Haidera 24. dubna 2003. Na den přesně o rok později se už
konala evropská premiéra v Baden-Badenu. Opět po roce, 5.
února 2005, vstoupila Edita Gruberová s Normou na scénu
Vídeňské státní opery, o níž tvrdí, že se zde umělecky
narodila. A zase šlo o koncertní provedení. K divadelnímu
tvaru svolila až v Bavorské státní opeře v Mnichově. Premiéra
se konala 21. ledna 2006 a režisérem i výtvarníkem byl Jürgen
Rose, který ji svou koncepcí dokázal přesvědčit o komplexnosti
svého jevištního pojetí. Tuto inscenaci jsme měli možnost
sledovat přímým přenosem na stanici Český rozhlas 3 – Vltava.
Koncertní provedení z Vídeňské státní opery, které uvede
Vltava v sobotu 23. února ve 20 hodin, je záznamem živého
vystoupení z 16. listopadu 2007.
Edita Gruberová tvrdí, že potřebuje vždycky hodně představení,
než roli procítí skutečně do nejmenších podrobností. Její
koloratury, jakož i hlasové ozdoby všeho druhu zde nejsou
samoúčelné, jsou vždycky prostředkem k vyjádření duševního
stavu postavy. Samozřejmě při zachování veškeré pěvecké
dokonalosti. Proto jsou posluchači dodnes fascinováni její
Luciou (zpívala jí více než dvěstěpadesátkrát) nebo
Zerbinettou Richarda Strausse (více než dvěstěkrát). Vždycky
je tu ale něco nového, něco, co zároveň odpovídá jedinečnosti
okamžiku i sepětí s ostatními kolegy na jevišti. Když začala
tuto roli studovat, poslouchala hodně nahrávek svých
předchůdkyň. Ale dělala to až ve chvíli, kdy věděla, že řadu
míst je schopna zpívat úplně jinak. Svůj vlastní styl zdobení
zpěvu si vypracovala až někdy na počátku devadesátých let.
Hodně ji ovlivnil slavný mozartovský dirigent Nikolaus
Harnoncourt a její manžel Friedrich Haider, o němž tvrdí, že
v ní probudil hlasovou fantazii.
Při příležitosti mnichovské premiéry Normy odpověděla Edita
Gruberová na otázku, co dělá její kariéru (v té době trvala už
bezmála osmatřicet let) tak výjimečnou. Zda je to dar
mimořádného hlasu, nebo železná disciplína: „Pro mě je to
výsledek sebepoznání. V mé kariéře nastal okamžik, kdy jsem si
ujasnila, co je mým nejvlastnějším oborem. Takzvané hranice
oboru jsem jen opatrně rozšiřovala a především nepřekračovala.
Pomyslete na Massenetovu Manon nebo na Traviatu, které jdou až
na ty hranice. Naprosto rozhodující je, jaké limity si pro
sebe člověk vyměří, jaké pro sebe uzná za vhodné.“ Anebo
trochu jinak – jak řekl Goethe: „V omezení poznáš mistra.“
Čas Edity Gruberové plyne jiným tempem. Normu zpívá teprve pět
let, na rozdíl od Lucie z Lammermooru, v níž poprvé vystoupila
ve Štýrském Hradci v roce 1975. Ale ona nespěchá. A čas
nespěchá na ni.
Ondřej Šrámek, publicista
Foto archiv |
