|
|
Obrazy, islám a tíseň
Dílo tureckého spisovatele Orhana Pamuka, jenž v roce 2006
získal Nobelovu cenu za literaturu, se českému čtenáři
otevřelo téhož roku, ale poněkud atypicky – titulem Istanbul,
směsí autobiografie a místopisu prozaikova rodného města.
Teprve až jeho pětisetstránkový román Jmenuji se červená,
vydaný v překladu Petra Kučery před Vánocemi nakladatelstvím
Argo, nám umožňuje pochopit podstatu autorova mistrovství. Tou
je dle mého názoru schopnost vyprávět příběh tak, že se
souběžně rozvíjí v několika významových patrech.
V „přízemí“ je tato próza historickou detektivkou,
odehrávající se roku 1591 mezi istanbulskými iluminátory knih.
Dva z nich jsou zavražděni. Vypravěčů je víc a střídají se po
kapitolách, takže události vidíme z různých zorných úhlů. Ač
nechybí ani hledisko vrahovo, stejně až do konce nevíme, kdo
jím je. Autor mistrně pracuje s napětím, od knihy se nelze
odtrhnout.
Kromě lidí vyprávějí i věci – například strom nebo zlaťák.
Díky tomu nabývá detektivka pohádkový nádech a zároveň se
stává i jakýmsi kulturněhistorickým průvodcem po reáliích
osmanské říše v jejím vrcholném období. Sugestivně je
evokována atmosféra různorodých istanbulských čtvrtí včetně
komplexu paláců, v nichž sídlil sultán.
Vypravěčky-ženy s sebou přinášejí motiv lásky a manželství.
Jedním z „pater“ knihy je milostný román. Nikoli ale nějaká
plytká love story, nýbrž sofistikované vyprávění s četnými
odkazy na perské milostné eposy. Do dvou duší – hrdinky onoho
milostného příběhu a vraha – navíc Pamuk proniká stejně
hluboko, jak to uměl Dostojevskij.
Většina vypravěčů jsou iluminátoři, malíři zdobící islámské
rukopisy. Mnohé z kapitol se proto týkají jejich práce a
práce jejich předchůdců. Román je i jakýmsi úvodem do
estetiky, etiky a historie islámské miniatury Blízkého a
Středního východu; podaným ovšem formou historek. Čtenáři
přitom bezděky vytanou na mysli Životy významných malířů a
sochařů, jejichž definitivní verzi zveřejnil Giorgio Vasari
třiadvacet let před událostmi popisovanými v románu. Postoje
k tvorbě, jaké zaujímali islámští miniaturisté a renesanční
umělci Západu, se ovšem od sebe notně lišily.
 A
právě v této odlišnosti leží klíč k rozluštění detektivky a –
podle mého soudu – i klíč k vnitřní motivaci, která Pamuka
vedla k napsání knihy příznačně pojmenované po barvě, jež je
v islámských miniaturách nejdůležitější, neboť je barvou krve
a života. Když se islámští umělci v době sílících kontaktů
Osmanů s Franky – jak jsou v románu úhrnně nazývání Evropané –
seznámili koncem 16. století s benátským malířstvím, především
s jeho portrétním žánrem, způsobilo jim to šok. Uhranula je
schopnost Franků zachytit věrnou podobu portrétovaného,
snažili se o něco obdobného, ale rychle pochopili, že rozdíly
mezi evropským a jejich umění netkví jen v různé míře nápodoby
a stylizace, ale že pramení z celkového přístupu obou
civilizací k životu, společnosti a k bohu. To, co je
přitahovalo, je zároveň dráždilo a popouzelo; začali si
uvědomovat, jak dalece se odklonili od koránu a jeho
bytostného ikonoklasmu.
A zde leží jádro Pamukova románu. Islámská civilizace je
kolektivistickým společenstvím, které si fenomén
individuality, tedy toho, co je podstatou evropského
humanismu, začalo plně uvědomovat právě koncem 16. století.
Román Jmenuji se červená je motiván – a nejen v rovině své
významové výstavby – tísní, která se objevuje v duši muslimů,
když je do ní semínko individualismu zaseto. V tom je příběh
odehrávající se před více jak čtyřmi sty lety nesmírně
aktuální. Pro muslimy i pro nás.
Bronislav Pražan
Foto archiv |
