|
|
 Jan
Halas, publicista
Příslech a poslech
Posluchačské výzkumy by se mohly stát vynikající pomůckou pro
tvorbu programu. Neustále opakované všeobecné výzkumy
zjišťující, kolik lidí si tu kterou stanici naladí, jsou však
dle mého soudu k ničemu. Nerozlišují totiž ten nejpodstatnější
ukazatel – zda šlo po naladění určité stanice o opravdový
poslech, nebo o pouhý příslech. Taková otázka by totiž
podstatně snížila takzvanou poslechovost, což si žádné
rozhlasové vedení nepřeje. Matematika je jasná: čím více
posluchačů, tím více reklam, a tedy tím více peněz do
rozhlasové pokladny.
Vysílání má za úkol informovat, bavit a rozšiřovat politické a
kulturní obzory posluchačů. Tiše se však přechází zřejmý fakt,
že rozhlasové vysílání slouží velice často jen jako zaháněč
pocitu osamělosti a rušička zneklidňujícího ticha. Člověk,
který si z takových důvodů zapíná svůj radiopřijímač, pak
vůbec nesleduje, co se vysílá, je mu úplně jedno, kterou
stanici si naladil, a reaguje jen tehdy, když je mu hudební
produkce vysloveně nepříjemná. Pak přeladí. Lze ale v takovém
případě ještě mluvit o posluchači? Uvedu příklad, který možná
bude vypadat absurdně, ale představte si, že si například
návštěvník kina vezme s sebou vrtačku nebo hoblík, aby se
věnoval své oblíbené kutilské činnosti. Každou chvilku si
odskočí do bufetu, případně na záchod, a jen tak občas se
koukne na plátno. Lze pak hovořit o divákovi?
Výzkumy poslechovosti jsou však zpravidla všeobjímající. Hážou
do jednoho pytle takového „příslecháře“ s posluchačem, který
si sedne pohodlně do křesla a vyslechne z rozhlasu dejme tomu
dvouhodinovou Mahlerovu symfonii, četbu, rozhlasovou hru, celé
zprávy, celý komentář, celý rozhovor. Jako celoživotního
rozhlasového pracovníka mne tento přístup k výzkumům
poslechovosti hluboce uráží. Snad všichni rozhlasáci totiž
vytvářejí pořady, kterými chtějí posluchače oslovit, nějak ho
poučit, pobavit, přinést mu estetický zážitek. Někdy se to
povede, jindy nepovede, takový už je život. Kdyby však mělo
rozhlasové vysílání sloužit výhradně příslechu, bylo by
zbytečné nějaké redaktory zaměstnávat. Stačilo by k vysílači
připojit nějaký ten výfuk zvukového smogu a bylo by vystaráno.
V takovém případě by pak tento druh výzkumů poslechu byl
naprosto racionální a přesný.
Zcela nepochopitelné však je, že jinak docela inteligentní
lidé přistupují na tezi, že v příslechovosti je budoucnost
rozhlasu, že jde o moderní trend a normální poslech rozhlasu
je hudbou minulosti a staromilstvím. Je prý třeba jít s dobou.
Pořád se mi ale nechce věřit, že nejprogresivnějším trendem
současného světa je totální idiotismus, i když, jak říkají
naši nejbližší bratři, „zvonku to tak vyzerá“. |
