|
|
 Podle
receptu
Kdyby se dala zpoplatnit metafora, patřili by dědici Josefa
Čapka k nejlépe situovaným Čechům. Recept, podle kterého jeho
Pejsek a Kočička připravovali svůj „nejlepší dort“, totiž
patří k nejfrekventovanějším návodům na zaručeně přitažlivou
diváckou podívanou. I v původních televizních dramatech.
Málokdy však bývá výčet použitých osvědčených „dobrot“ tak
úplný, jako v případě třídílného televizního filmu Vlna
scenáristy Josefa Klímy a režiséra Jiřího Svobody.
Pozoruhodným koktejlem dávných romantických schémat,
aktuálních publicistických klišé a nadčasové pseudodramatické
veteše je už předloha Josefa Klímy. Příběh člověka, kterému
osud umožní nahlédnout pod cizí identitou do dříve netušených
souvislostí svého života, patří ke klasickým literárním a
dramatickým archetypům. Poslouží stejně dobře antickému
dramatu i televiznímu sitcomu. Klímovo zpracování má blíž
k druhé alternativě. Vstupní dramatickou situaci autentické
thajské tragedie sice rozehrává jako psychologické drama, ale
záhy mění žánr a utíká ke zmatené akční detektivce, v níž má
vnější efekt a žonglování s atraktivními banalitami podstatně
větší váhu než dramatická logika či životní věrohodnost.
Stylovou interpretaci Klímova scénáře v podobě velkolepé
hollywoodské podívané zaopatřil Jiří Svoboda, který patří
dlouhá desetiletí mezi řemeslně nezručnější české režiséry.
Odvrácenou stranou jeho profesních dispozic bývá jeho umanutá
ctižádost vždy a všude předvést všechno, co umí. Výsledek je
však často pouhou formální exhibicí režijních manýr. V duchu
legendárního Čapkova receptu demonstruje Svoboda také
v televizní Vlně „best of“ svých dovedností: kouzlí
s atmosférou, demonstruje líbivá širokoúhlá panoramata,
předstírá hluboký psychologický prožitek a předvádí dynamickou
akci. Marně. Vzniklo cosi mezi nekonečným reklamním spotem a
komiksovým thrillerem s postavičkami obkreslenými ze stránek
bulváru a obsazenými podle zavedeného hereckého typu a
aktuální mediální atraktivity.
V pohádce se po Pejskově a Kočiččině dortu udělá špatně zlému
psovi, který ho ukradne. Televizní realita je drsnější.
Zaplatit a zkonzumovat podobné lahůdky je souzeno samotným
divákům.
Jan Svačina, publicista |
