|
Ztráta paměti a frustrace stáří
Kdo jsme? Jaký máme vztah k tomu, co jsme žili? Můžeme si
rozumět? Tyto znepokojivé otázky vyvstávají před diváky dvou
nedávno v premiéře uvedených inscenací Divadla Na zábradlí.
Pyreneje – hra devětatřicetiletého skotského dramatika Davida
Greiga, kterou přeložil a režíruje Jiří Ornest – se točí kolem
identity Keitha, Brita středního věku, jehož našli ve sněhu
Pyrenejí a který ztratil paměť (hraje ho Igor Chmela). V první
půlce hry sledujeme jeho rozhovor s imigrační úřednicí Ann,
která má o něj zájem nejen profesionální, ve druhé pak s o
něco starší Vivienne, jež tvrdí, že je jeho manželkou. Adéla
Kubačáková a Natálie Drabiščáková byly do těchto rolí vybrány
zřejmě kvůli tomu, že jsou podobné typy žen-venuší. Keith je
jimi přitahován a zároveň před nimi prchá – tedy ve svém
životě. Terasa horského hotelu, kde se střet těchto tří
odehrává, je podobna zápasnické aréně a z té prchnout nelze.
Lze jen trvat na své totální amnézii, jak to činí Keith, nebo
se zhroutit jako Ann, či rezignovat jako Vivienne. Nejen že se
Keithova identita nevyjasní, ale postupně je zpochybněna
identita všech – včetně obsluhujícího hoteliéra, z něhož Josef
Polášek svým zdrženlivým výrazem plným kluzkosti činí
nejtajemnější postavu hry – téměř tak melancholickou, jako je
servírka Evelína (Sylvie Krobová). Lidé v této hře plné
jemného humoru a ironie mají vlastnosti subatomárních částic:
čím jsou, lze tušit jen prostřednictvím jejich vzájemných
interakcí.
Bronislav Pražan
*
*
*
Nejčerstvější
premiérou Zábradlí je Sarabanda, povídka filmového režiséra
Ingmara Bergmana, podle níž autor natočil v osmdesáti šesti
letech svou poslední televizní inscenaci. Dá se říci, že je
krutou životní bilancí a vlastně i moralitou – ta je ovšem
hodně hluboko v podtextu; u Bergmana vždycky víc tušíme a
cítíme, než víme. Hlavní hrdinové Marianne a Johan, bývalí
manželé, protagonisté Scén z manželského života (film z roku
1973), se tu setkávají jako staří lidé, po třiceti letech,
v nichž se neviděli a žili své životy s jinými partnery.
Marianne nečekaně navštíví nevrlého morouse Johana v domě u
jezera, kam se k stáru ukryl před světem. Scénografie Martina
Chocholouška o „úkrytu“ leccos napovídá: obrysy domu na scéně
jsou vlastně klecí, v níž se krčí ještě jeden domeček – jako
pro panenky, leč pro lidskou bytost značně těsný… Občas se
v něm schovává Karin, Johanova vnučka a nadějná
violoncelistka, která se svým otcem Henrikem, Johanovým
nemilovaným synem, bydlí opodál. Příjezd Marianny jako by
spustil lavinu starých frustrací z nevyřešených vztahů,
vzájemné odcizenosti a nenávisti…
Výkony herců v režii Jiřího Pokorného oscilují od běžné polohy
odvíjené od charakteru postavy k výrazné stylizaci ve chvílích
citového vzrušení. Hostující David Prachař tak v neurotickém
Henrikovi ani nehraje postavu, ale spíš její traumatizující
emoce. Na opačném pólu je civilní výkon Zdeny Harbolcové
v Marianne, kterou vlastní úzkost nezbavuje pochopení pro
druhé. Johan Miloše Mejzlíka je neomalený sobec, který si
v Marianině přítomnosti uvědomuje jak vlastní citovou
invaliditu, tak strach ze smrti. Před ním samým ho Marianina
chápající náruč ochrání aspoň na pár okamžiků…
Vítězslava Šrámková, teatroložka
Foto Divadlo Na zábradlí |