Číslo 11 / 2008.

V TOMTO ČÍSLE:.
Rozhovor se spisovatelem a novinářem.
Ondřejem Neffem.


 





 

 

 

 

 

 

 

 

 


 

 


Ztráta paměti a frustrace stáří

Kdo jsme? Jaký máme vztah k tomu, co jsme žili? Můžeme si rozumět? Tyto znepokojivé otázky vyvstávají před diváky dvou nedávno v premiéře uvedených inscenací Divadla Na zábradlí.

Pyreneje – hra devětatřicetiletého skotského dramatika Davida Greiga, kterou přeložil a režíruje Jiří Ornest – se točí kolem identity Keitha, Brita středního věku, jehož našli ve sněhu Pyrenejí a který ztratil paměť (hraje ho Igor Chmela). V první půlce hry sledujeme jeho rozhovor s imigrační úřednicí Ann, která má o něj zájem nejen profesionální, ve druhé pak s o něco starší Vivienne, jež tvrdí, že je jeho manželkou. Adéla Kubačáková a Natálie Drabiščáková byly do těchto rolí vybrány zřejmě kvůli tomu, že jsou podobné typy žen-venuší. Keith je jimi přitahován a zároveň před nimi prchá – tedy ve svém životě. Terasa horského hotelu, kde se střet těchto tří odehrává, je podobna zápasnické aréně a z té prchnout nelze. Lze jen trvat na své totální amnézii, jak to činí Keith, nebo se zhroutit jako Ann, či rezignovat jako Vivienne. Nejen že se Keithova identita nevyjasní, ale postupně je zpochybněna identita všech – včetně obsluhujícího hoteliéra, z něhož Josef Polášek svým zdrženlivým výrazem plným kluzkosti činí nejtajemnější postavu hry – téměř tak melancholickou, jako je servírka Evelína (Sylvie Krobová). Lidé v této hře plné jemného humoru a ironie mají vlastnosti subatomárních částic: čím jsou, lze tušit jen prostřednictvím jejich vzájemných interakcí.

Bronislav Pražan

* * *

David Prachař a Zdena Hadrbolcová – protagonisté Bergmanovy SarabandyNejčerstvější premiérou Zábradlí je Sarabanda, povídka filmového režiséra Ingmara Bergmana, podle níž autor natočil v osmdesáti šesti letech svou poslední televizní inscenaci. Dá se říci, že je krutou životní bilancí a vlastně i moralitou – ta je ovšem hodně hluboko v podtextu; u Bergmana vždycky víc tušíme a cítíme, než víme. Hlavní hrdinové Marianne a Johan, bývalí manželé, protagonisté Scén z manželského života (film z roku 1973), se tu setkávají jako staří lidé, po třiceti letech, v nichž se neviděli a žili své životy s jinými partnery. Marianne nečekaně navštíví nevrlého morouse Johana v domě u jezera, kam se k stáru ukryl před světem. Scénografie Martina Chocholouška o „úkrytu“ leccos napovídá: obrysy domu na scéně jsou vlastně klecí, v níž se krčí ještě jeden domeček – jako pro panenky, leč pro lidskou bytost značně těsný… Občas se v něm schovává Karin, Johanova vnučka a nadějná violoncelistka, která se svým otcem Henrikem, Johanovým nemilovaným synem, bydlí opodál. Příjezd Marianny jako by spustil lavinu starých frustrací z nevyřešených vztahů, vzájemné odcizenosti a nenávisti…

Výkony herců v režii Jiřího Pokorného oscilují od běžné polohy odvíjené od charakteru postavy k výrazné stylizaci ve chvílích citového vzrušení. Hostující David Prachař tak v neurotickém Henrikovi ani nehraje postavu, ale spíš její traumatizující emoce. Na opačném pólu je civilní výkon Zdeny Harbolcové v Marianne, kterou vlastní úzkost nezbavuje pochopení pro druhé. Johan Miloše Mejzlíka je neomalený sobec, který si v Marianině přítomnosti uvědomuje jak vlastní citovou invaliditu, tak strach ze smrti. Před ním samým ho Marianina chápající náruč ochrání aspoň na pár okamžiků…

Vítězslava Šrámková, teatroložka

Foto Divadlo Na zábradlí


  Rozhovor s Ondřejem Neffem               Jak to vidí Leo Pavlát                Drama netolerance z Metropolitní opery