Slavný operní dům Covent Garden
Londýnskou Královskou operu Covent Garden navštívíme ve čtvrté
části přednáškového cyklu Za operou do slavných operních domů.
Jednotlivé pořady, věnované prestižním scénám Evropy i zámoří,
vysílá Český rozhlas 2 – Praha v rámci Rozhlasové akademie
třetího věku. Procházky reprezentativními operními budovami
provázené stručným komentářem o některých zajímavých
inscenacích jsme zahájili newyorskou Metropolitní operou a
pokračovali italskými a ruskými scénami. Cyklus uzavírá Státní
opera ve Vídni a Wagnerův Festspielhaus v Bayreuthu.
Royal Opera House Covent Garden v Londýně patří nejen k
nejznámějším světovým operním domům, ale i k těm
nejprestižnějším. Působilo tu mnoho generací slavných
uměleckých celebrit a je dost obtížné jmenovat špičkové
pěvecké či dirigentské osobnosti, které by tu nikdy
nevystoupily.
Trocha historie
Dnešní architektonická podoba Královské opery pochází z roku
1858. Jedná se vlastně již o třetí stavbu toho jména.
Předchozí dvě zničily požáry. Letmý pohled do historie říká,
že v té první divadelní budově Covent Garden z roku 1732 byla
poprvé provedena řada Händlových oper, například Ariodante,
Alcina, Arminio, Atalanta nebo oratorium Mesiáš – ten za
skladatelova řízení.
Současná Covent Garden, dílo architekta Eduarda Barryho,
přečkala úspěšně bombardování Londýna za druhé světové války.
Tehdy se tam divadelní představení pochopitelně nekonala a
budova sloužila jako taneční sál. Od roku 1946 sídlí v Covent
Garden stálý operní a baletní soubor, který získává státní
dotace. Ve funkci hudebních ředitelů se tu od té doby
vystřídala řada významných dirigentských osobností, z nichž je
třeba jmenovat Rafaela Kubelíka, který zde působil v letech
1955–1958. Vedle památného uvedení Janáčkovy opery Její
pastorkyňa propagoval díla dalších českých a slovanských
autorů. Jeho zásluhou zazněla na tamní scéně poprvé kompletně
také Berliozova rozsáhlá opera Trojané.
Jako hudební ředitelé působili v Covent Garden například Georg
Solti (1961–1971), Colin Davis (1971–1986) nebo Bernard
Haiting (1987– 2002).
V současné době je tato funkce svěřena dirigentu Antoniu
Pappanovi.
Češi v Covent Garden
Během operní sezony je nyní uváděno deset až jedenáct operních
titulů, vždy v určitých sériích – tak, jako je tomu i v jiných
prestižních evropských domech. Dramaturgie je zaměřena na díla
Mozartova, Rossiniho, Verdiho, Bizeta, Čajkovského, Richarda
Strausse, Brittena a některých anglických skladatelů
současnosti.
Na jevišti Královské opery Covent Garden umělecky vyrostla
celá řada významných pěveckých osobností – například velšský
barytonista Geraint Evans, kanadský tenorista Jon Vickers,
novozélandský basbarytonista Donald McIntyre. Rodačka ze
Sydney Joan Sutherlandová zde působila od roku 1952 dlouhou
řadu let a traduje se, že její zásluhou tu byl opět vzkříšen
zájem o belcantový repertoár. Díky své virtuózní technice
ohromovala publikum zejména ztvárněním hrdinek oper Rossiniho,
Belliniho a Donizettiho. Ve své době patřila
k nejpopulárnějším operním primadonám.
Pokud jde o účast současných českých umělců, v poslední době
se v Covent Garden představila Magdalena Kožená v úloze
Rossiniho Angeliny – titulní postavy Popelky (Cenerentoly).
Dirigentu Jiřímu Bělohlávkovi tu bylo zase svěřeno nastudování
Čajkovského Evžena Oněgina s mezinárodním obsazením.
Do obchodního centra?
Když jsem uviděla budovu londýnské Královské opery, zažila
jsem podobný pocit jako u neapolského San Carla. Okolní
prostor pro budovu s kapacitou více než dva tisíce diváků není
nijak veliký. V její blízkosti stojí známá londýnská tržnice
stejného jména. Dosti úzké okolní ulice značně omezují celkový
pohled na budovu, hlavně na její neoklasické průčelí. Pokud
nedáte přednost podzemní dráze a vydáte se hledat Covent
Garden pěšky z Trafalgarského náměstí, nasměrují vás Londýňané
zpravidla do rušného obchodního centra.
Vnitřku Královské opery Covent Garden dominuje relativně velké
hlediště s parterem, dvěma balkony a dvěma galeriemi. Vše
v barvě temně rudé pro sedadla, slonovinově bílé pro balkony a
zlaté pro ornamenty.
Ze sedadla na první galerii jsem mohla sledovat u nás málo
známou operu Giuseppe Verdiho Stiffelio. Ovšem uvádění méně
známých či raných Verdiho děl má už v Covent Garden tradici.
Od šedesátých let minulého století jich bylo na repertoáru
více než dvanáct, takže Stiffelio není žádnou výjimkou. Je to
opera, která způsobila svému autorovi i jeho rutinnímu
libretistovi Piavemu ve své době mnoho starostí. Propadla při
premiéře a ani v později přepracované verzi jako Aroldo na tom
nebyla lépe. Ovšem z dnešního pohledu, při vědomí kontextu
celého skladatelova díla, tohle drama nevěry „s citáty
z bible“, jak je Stiffelio často charakterizován, rozhodně
stojí za oživení. Opera vznikla před slavným trojhvězdím
Rigoletto – Trubadúr – Traviata a obsahuje kromě typické
verdiovské melodiky nádherné funkční ansámbly v řadě velkých
dramatických míst.
Když je dílo kvalitně interpretováno a titulní role obsazena
slavnými tenoristy, jako jsou José Carreras či José Cura, pak
je úspěch zaručen předem.
Květa Svobodová, publicistka |
