|
|
 Petr
Pavlovský, kritik
Apel na představivost
Český rozhlas vytváří průběžně mnoho pořadů pro děti, a co je
ještě důležitější, činí tak ve srovnání s jinými médii,
tištěnými i elektronickými, komerčními i veřejnoprávními, na
relativně solidní umělecké úrovni. Ne snad že by se třeba mezi
pohádkami tu a tam nevyskytl i nějaký nepodarek, ale to je
omluvitelné enormní spotřebou (pokud nechceme přistoupit
k příliš častému reprízování, nehledě k tomu, že zdaleka ne
každá v době svého vzniku úspěšná inscenace se stala opravdu
klasickou, tedy obstála ve zkoušce časem). Podstatné pak je,
že i mezi případným ne-uměním (nekvalitou) se téměř
nevyskytuje jeho nemravná sorta, totiž kýč jakožto dílo nikoli
proti vůli tvůrců nezdařilé, ale naopak jako záměrně vytvářená
a vkus deformující náhražka umění.
Rozhlasové (i tištěné) pohádky ovšem mají oproti veškeré
kinematografii tu apriorní výhodu, že mohou zobrazovat právě
jen to, co chtějí. Nemusí se kupříkladu zabývat výtvarnou
stránkou věci, řešit problémy architektury a kostýmů, zaplétat
se do různých mišmašů od gotiky po secesi, nemusí dobově
slaďovat zbroj, povozy a další rekvizity. Princ měl meč a drak
tři hlavy – zbytek možno ponechat na posluchači.
Pohádky nejsou zdaleka jediným žánrem určeným dětskému
publiku, a je to tak dobře. Na jedné straně je toto určení
pouze evropskou záležitostí, a to ještě sotva
stopadesátiletou, a na druhé straně i dospělí mají právo na
pohádku – pokud byli hodní. Nesporně můžeme ale konstatovat,
že jakmile se nějaká umělecká oblast dostane jednoznačně do
funkční oblasti umění pro děti, signalizuje to její
společenský úpadek (ještě nedávno například loutkové divadlo).
Dětskou fantazii je v každém případě možno účinně rozvíjet
nonvizuálními podněty, především verbální poezií. Jak, to nám
už dlouho úspěšně předvádí Pavel Šrut ve svém nedělním pořadu
Ostrov, kde rostou housle, kterýžto český ostrov je logicky na
Vltavě. Desátého února měl téma Když je klaunům do pláče.
Mám podezření, že původně měl být tématem cirkus vůbec a že
teprve při hledání vhodných textů se ukázalo, že jde už o
fenomén anachronický a že klauni jsou to jediné, co přežilo a
přežije nadále spolu s divadlem, jehož jsou zvláštním
případem. Vždyť co dnes při radikálně proměněném paradigmatu
vztahu lidí a fauny s cirkusovými zvířaty? I zoologické
zahrady, kde jsou zvířata omezována a manipulována
nesrovnatelně méně, se staly předmětem vášnivých polemik
zoologů s bojovníky za „práva zvířat“. V cirkuse jsou dnes
snesitelná nanejvýš zvířata dlouhodobě domestikovaná, taková,
která vlastně s přírodou spoluvytvořil člověk, která ve volné
přírodě jako taková nikdy neexistovala (pes, vyšlechtěný kůň).
Proto také v takzvaném novém cirkuse, rozvinutém především ve
frankofonních zemích, téměř žádná zvířata nejsou a jde vlastně
spíš o divadlo, jakkoli postavené třeba na tanci,
ekvilibristice, akrobacii a právě těch klaunech.
Klauni nedělního Ostrova byli opravdu převážně smutní.
Vyznačovali se sice jistou hravou lyrikou, ale třeba v povídce
Františka Kožíka Klaun Silvestr nemuselo o klauna vlastně
vůbec jít. A tak nejlépe vyzněl Feldekův Ztracený zvěřinec –
jediná básnička pořadu, což byla ale spíš slovní klauniáda, a
hlavně závěrečná Aškenazyho próza Modrovous a sloni, na jejíž
kvalitě se ovšem vydatně podílel interpret – Josef Somr. A
opět: šlo o čirou fantazii: hrdina, na jehož knírech cvičili
miniaturní sloni, vlastně ani nebyl klaun, neb neprovozoval
humor, nýbrž ekvilibristiku se zvířátky.
Nostalgická nálada pořadu i stáří jeho literárního materiálu
jako by objektivně dokládaly, že tradiční cirkus je již
opravdu věcí minulosti a že dnešní důchodci jsou pravděpodobně
poslední generací, která jej ještě zažila v plném rozkvětu (v
SSSR dostávali cirkusáci i titul národní umělec). To ovšem nic
nemění nejenom na perspektivách Cirque Nouveau, ale ani na
kvalitách klasických uměleckých obrazů cirkusu, ať už jsou
jejich autory Eduard Bass, František Tichý, poetisté, natož
Federico Fellini nebo Ingmar Bergman. |
