|
|
Sinavé tváře a zpupné celebrity
Vladimír Morávek a Jan Nebeský jsou režiséři značně odlišní,
jejich nejnovější inscenace, s krátkým odstupem uvedené ve
dvou největších činoherních domech Prahy, však mají některé
shodné rysy.
Kdo má rád Morávkovo expresivní aranžování nálad, ten bude
jeho Višňovým sadem uváděným v Divadle na Vinohradech potěšen.
Komu se líbí texty Antona Pavloviče Čechova pro mnohoznačnost
a ironii, s nimiž otevírají nečekané průhledy do zákulisí
lidských činů a duší, bude zklamán. Významové napětí inscenace
je oslabeno epizací dramatu, která ruší tkáň hry; postupné
vyjevování smyslu je nahrazeno drážděním smyslů. Z herců na
tom profituje Jiřina Jirásková, jejíž guvernantku Charlotu
povýšil režisér na kabaretiérku vystupující z děje a
komentující ho scénickými poznámkami. Obrazy, do nichž je
jejími výstupy děj rozsekán, jsou působivé svým výtvarným
řešením. Scéna Martina Chocholouška i kostýmy Sylvy Hanákové
jsou laděny do temných valérů zvýrazněných sinavým líčením
herců. Jako by se smuteční hosté mísili s oživlými mrtvolami –
za vtíravých, znovu a znovu se opakujících úryvků jakési
orchestrionové melodie, která se střídá s rozmáchlejšími
pucciniovskými pasážemi. Atmosféře je podřízeno i vedení
herců. Ústřední postava statkářky Raněvské je v podání Dagmar
Havlové krásnou unylou secesní dámou rozbolavělou tajemným
pařížským dobrodružstvím. Většina postav ale působí
jednorozměrně a jejich ztvárnění osciluje mezi křečí a vnější
charakterizací. Z výkonů jsou pozoruhodné dva: Viktor Preiss
vytváří z bratra Raněvské vznětlivého planého žvanila a Martin
Stropnický spojuje arivismus podnikatele Lopachina, do jehož
rukou panství Raněvské nakonec padne, s jeho tělesným
postižením.
Bronislav Pražan
*
*
*
 Don
Juan bez slasti a vášní – takové označení se na první pohled
zdá být protimluvem, ale právě takový je Molierův Don Juan na
scéně Stavovského divadla v dramaturgii Darii Ullrichové,
která hru prokrátila a přepsala do současného výraziva, a
v režii Jana Nebeského. „Ze zákonů si udělali štít, a přestože
to o nich všichni vědí, jejich aféry, skandály, podvody jsou
dostatečně známé, oni se dál vyhřívají na společenském
výsluní…“ – tak zní jedna z vět, kterou Sganarello v podání
Milana Stehlíka charakterizuje lidi, k nimž patří jeho pán,
Don Juan. Sganarello je náš současník, vypadá jako státní
zaměstnanec, který vyšel z metra přímo na jeviště. Slušně
oblečený, byť trochu umolousaný člověk, který si o svém pánovi
a těch dalších nahoře myslí své, občas to i nahlas řekne, ale
nakonec vždy pro PLAT „srazí kufry“. Don Juan Miroslava
Donutila je skutečnou celebritou dneška, člověkem, který má
pocit, že je mu vše dovoleno, neplatí pro něho pravidla
slušnosti, nestoudně se zmocňuje všeho, tedy i žen. Nemusí být
krásný, mladý a přitažlivý, jeho sexappealem je společenská
pozice. Ostatně nejde tu o vášeň, o sex, spíš o požitek
z toho, co si lze dovolit. Proto vejde-li do hry ve
stylizovaném bohatém a nápadném kostýmu a v paruce
připomínající božského „krále Slunce“, Ludvíka XIV., nejde jen
o připomínku doby vzniku hry, ale i o vyjádření sebepocitu
všech mocipánů. Jenže byť si Jan Nebeský v inscenaci pohrává
s mnoha metaforami (i výtvarnými, ne vždy šťastně), zůstává
chladná, chybí jí nejen hravost, ale i zápas o duši, který
vzrušuje v Molierovi. Pravda, třída celebrit dnes víc než boha
a duši uznává tělo, kalkul a rozum. Jenže to vane i
z inscenace – má charakter kabaretní hry členěné songy, tu
ironickými, shazujícími, tu mudrujícími či pohrávajícími si
s klaunským šklebem, ale chybí jí emoce, sevřenost a
působivost celku.
Vítězslava Šrámková |
