 Dagmar
Pecková, pěvkyně
Jak často přijíždíte do Česka?
Asi šestkrát do roka. Pokud má muž zrovna volno a děti
prázdniny, přijedu i s rodinou. Ta je tu ráda, protože Praha
je nádherné město a děti se jí ve škole chlubí. Nevzdala jsem
se svého pražského domu, neprodám ho ani nepronajmu. Můžeme se
sem kdykoliv vracet, je to náš druhý domov.
S čím se představíte na Pražském jaru?
S Českou filharmonií v Schönbergově operním monodramatu
Erwartung. Hodně jsem o to stála a moc si vážím, že mě pan
dirigent Mácal obsadil. Období přelomu devatenáctého a
dvacátého století se dlouhodobě věnuji, asi nejvíc ve své
kariéře.
S Českou filharmonií se pracovně setkáváte poměrně často, ne?
V poslední době jsme například uvedli v Praze Písně kouzelného
rohu a nedávno jsem s filharmonií a dirigentem Mácalem
absolvovala zájezd po Japonsku s Mahlerovou Třetí symfonií. Se
Zdeňkem Mácalem pracuji ráda, jeho silné emocionální nasazení
je velice přínosné speciálně pro Mahlerovu nebo Schönbergovu
hudbu a jim podobné hudební styly. Dokáže vytvořit atmosféru a
předat ji publiku.
Působíte v umělecké radě Pražského jara, co tu máte na
starosti?
Radím při výběru pěvců ze zahraničí; snažíme se „dodávat“
festivalu opravdu světové zpěváky.
Kdy vás zase uslyšíme v opeře?
Od šéfa opery Národního divadla Jiřího Heřmana jsem dostala
nabídku na role Ježibaby a Cizí kněžny v Rusalce. Premiéra by
měly být v roce 2009.
A kterou roli nakonec budete zpívat?
Přece obě najednou! Bude to náročné, ale tak to zpívala i
Randová. Už jsem si to i vyzkoušela. V Cizí kněžně, která je
na scéně celkem sedm minut, je jedno složité místo – jedno cé,
špatně se tam leze nahoru. Ale když zvládnu velice
komplikovaná áčka v Ortrudě, snad bych mohla zvládnout i
tohle.
Na počátku kariéry jste se doma proslavila především jako
mozartovská pěvkyně. Měla na tom zásluhu i cédéčka s
mozartovským repertoárem, Pamatujete se ještě na svůj
atraktivní televizní klip?
Jak by ne! Po jeho zhlédnutí přišla prý jedna zákaznice do
prodejny a chtěla desku „té paní, co zpívá ve vaně Mozarta“.
Pak jste se ovšem postupně začala přesouvat k hudbě přelomu
devatenáctého a dvacátého století. Toto období vás nyní zajímá
nejvíc?
Jinak bych to nezpívala, zásadně dělám jen muziku, která mi
přináší vnitřní požitek. Párkrát jsem se strefila i do hudby,
která mi žádné uspokojení nepřinesla, hrozně jsem pak trpěla a
přísahala si, že už nikdy nebudu zpívat, co mě netěší.
Agáta Pilátová, publicistka
Celý rozhovor najdete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas – na
stáncích od 1. dubna.
Snímky Tomáš Turek |
