|
|
Ruskou literaturou křížem krážem
Olomoucký rusista, znalec ruské literatury, ruského válečného
tématu a česko-ruských vztahů Miroslav Zahrádka (1931) vydává
v druhém, rozšířeném vydání Toulky s ruskými spisovateli
(OFTIS, Ústí nad Orlicí 2007). Je to práce stojící na půli
cesty mezi odbornou rusistikou a memoáry; mohli bychom také
parafrázovat název jedné knížky Josefa Hrabáka v podobě Můj
život s ruskou literaturou.
Úvodní „toulka“ začíná příznačně Puškinem, jehož autor spojuje
především s literární geografií. Zajímavé pochybnosti v něm
vzbuzuje postava Gogola, jak vyplývá z nového „přečtení“
Gogolových děl včetně Tarase Bulby, Mrtvých duší nebo
autorových „maloruských“ či „petrohradských“ povídek. Podobně
jsou koncipovány toulky s Lvem Tolstým nebo Maximem Gorkým.
Zahrádka měl od mládí to štěstí, že byl díky svým studiím a
stykům často velmi nablízku řadě ruských spisovatelů.
Dokládají to působivé a cenné pasáže popisující osobní setkání
například s Andrejem Siňavským, Viktorem Někrasovem, Daniilem
Graninem, Grigorijem Baklanovem, Viktorem Astafjevem nebo
Vasiľem Bykavem, tedy autory nejednoznačnými, rázovitými,
osobitými. Pozoruhodná jsou pozorování o díle Šolochovově a
Bulgakovově. I když neobsahují nic převratného, vrhají tyto
osobní poznámky a zážitky na zmiňované osobnosti ostřejší
světlo.
V případě populárního a tolik diskutovaného Čingize Ajtmatova
musím s autorem souhlasit: Ajtmatovova „literární smrt“
v devadesátých letech minulého století není jistě úplná a
mohla být – a někdy i výjimečně byla – předvídána mnohem
dříve. Možná vše začalo neuvěřitelně přeceněnou, byť
sympatickou „školskou“ novelou Džamila. Na román Ajtmatov
nestačil a jeho umělé ornamenty byly už vyžilé: jádro jeho
tvorby zůstává v šedesátých a dílem v sedmdesátých letech.
Ivo Pospíšil, literární vědec |
