|
|
 Rudolf
Matys, publicista
Vox populi?
Prudké polemiky, jimiž byly na počátku letošního roku
provázeny radikální proměny tváře Radiožurnálu, jak se zdá,
již odezněly a tato stanice se po divoce rozjuchaných
experimentech prvních týdnů vrátila do rozumnějších vod, jaké
jistě lépe sluší charakteru rozhlasu veřejné služby.
K některým změnám ovšem došlo a mezi nimi i k rozhojnění
„kontaktních“ časů pro otevřené moderované diskuse, v nichž
posluchači vyjadřují svůj názor na témata nejrůznější
důležitosti i závažnosti. Ring je tedy zcela demokraticky
volný pro aktuální problémy politické, ekonomické, právní, ale
i kulturní, sportovní, občas i jen zábavné, prostě „co dům
dal“. Jeho úroveň a poutavost nemůže být pochopitelně jiná než
kolísavá, stejně jako zájem telefonujících.
Vzorek respondentů vzešlý z této telefonické loterie, případně
i z moderátorova výběru došlých SMS zpráv, je ovšem naprosto
nahodilý (i proto, že zdaleka ne každý posluchač chce svá
mínění zveřejnit). Výpovědní hodnota diskusí, pokud jde o
skutečné rozvržení názorových pozic ve společnosti, je proto
přinejmenším sporná, ne-li zanedbatelná, a nesnese tedy
srovnání s agenturními výzkumy veřejného mínění, založenými
sice na různých, ale vždy propracovaných statistických
modelech a celosvětově ověřených metodikách (i když co si
budeme říkat, i ony nejednou selhávají...). Přesto však i tato
telefonická ruleta o něčem vypovídá. Ale to už se musíme
přiblížit k psychologii a taky někdy k sociopatologii.
Nechce se mi tu lkát například nad povážlivým stavem
historických znalostí a povědomí, které jsem zaregistroval
třeba v telefonických příspěvcích ke kauze bratří Mašinů či
k výročí Února 1948. Spíš mě až šokuje suverenita, s jakou
jsou schopni někteří respondenti hovořit o problémech, které
nutně vyžadují aspoň minimální zasvěcenost; mezi jejím stupněm
a radikální jednoznačností názoru tu mnohdy funguje jakási
nepřímá úměra. A tak diskuse poté, co se vyčerpají argumenty,
začne být leckdy „o něčem jiném“ – problém sám mnohé účastníky
vůbec netrápí, téma jako téma... V diskusi o projektu Národní
knihovny vyhřezly například antipražské animozity a všechno se
nakonec příznačně stočilo jen a jen na peníze.
Co naplat, i na vlny rozhlasu veřejné služby se (nikoli jeho
vinou!) protlačuje stále sílící sklon k bulvarizaci, která
před klidným a objektivním uvažováním dává přednost
jednoduchým zkratkovitým emocím, před informovanou a kritickou
zvídavostí pamfletu a dryjáčnickým jistotám. „Na drátě“ se
ovšem často objevuje i celá řada hlasů cenných a
kvalifikovaných, ale ty většinou nejsou s to vytvořit jakousi
osu, kolem níž by diskuse oscilovala. Moje posluchačská
zkušenost (zejména u těch telefonických bloků, které se
skutečně „nepovedou“) v tom celkem koreluje s charakterem
některých chatů na internetových portálech. A právě tady musím
připomenout i to nejhorší, s čím je možné se v těchto
telefonických ruletách setkat – jsou to fašizoidní, ne-li
přímo špatně skrývané fašistické nálady a názory (jejich
mluvčí si troufají: na rozhlasových vlnách jsou přece kryti
anonymitou „Honzů z Olomoucka“).
A moderátoři? Ti „dávají jen prostor“, jejich pozice by tedy
měla být neutrální a měli by korigovat jen příliš extrémní či
vulgární výlevy, brát slovo příliš rozpovídaným posluchačům,
případně redukovat vysloveně psychopatologické projevy. To
všechno také činí, ale co mají dělat, když jsou přece jen
nuceni vyjádřit svůj názor na téma, o kterém opravdu nemusí
nutně moc vědět (ještě že funguje písničkový selektor!).
Nezávidím. A co taky má chudák moderátor dělat s těmi několika
urputnými všeználky, kteří zřejmě celý den a noc sedí u rádia
a hned s úvodními slovy moderátora se vrhnou k telefonu. Vždyť
je to přece i „jejich rádio“!
A na závěr přímluva: zejména v nočním bloku, do něhož
přispívají hlavně nespavci a řidiči dálkových kamionů, občas
zazní „mimo téma“ i zoufalý hlas opravdové lidské bolesti,
osamělosti, stáří a nemoci. Myslím, že ani takový hlas by
neměl být úplně přeslechnut. Zažil jsem nedávno moderátora,
který dva takové telefonáty naprosto blazeovaně přešel a
kultivovaně drmolil dál! A přece: bývalo by stačilo několik
účastných slov, na které by mělo být v rozlehlých prostorách
noci vždycky dost času... to je přece věc „veřejné služby“! |
