|
|
Když je nabitá bouchačka důvěrnou přítelkyní
 Od
dánských filmařů pravidelně přicházejí zajímavé, ale také
provokativní průhledy na dnešní společnost. Často naznačují,
že i nejrůznější úchylky patří k nerozlučně k životu – možná
jej dokonce obohacují. Snímek Můj miláček ráže 6.65 (úterý 15.
dubna, ČT 2, 20.30), modelově vystavěný příběh o svůdnosti
zbraní, zasazený do amerických reálií, prozrazuje námětové
autorství Larse von Triera. Jistě by se mohl odehrávat na
náznakově vytyčené ploše ateliéru, jako tomu bylo v Dogville;
avšak režisér Thomas Vinterberg se rozhodl pro zdánlivě
realistické kulisy připomínající dnešní podobu dávného
westernového městečka.
Film vypráví o tom, jak se v chudé hornické osadě, jíž vévodí
jediná hlavní ulice, vzepře samotář Dick (Jamie Bell)
pracovnímu předurčení, a rozhodne se vypomáhat v jediné tamní
samoobsluze společně se zamlklým, snad až podivínským Steviem
(Mark Webber). Už tehdy začíná prosvítat motiv iracionálního
ohrožení jakýmisi gangy, jichž se nejprve bojí majitel obchodu
a později i stará paní, která se kvůli tomu neodváží navštívit
ani dávnou kamarádku v nedalekém domě.
Dicka a Stevieho začnou fascinovat náhodně získané zbraně,
které se jim stávají doslova důvěrnými přítelkyněmi: pokoutné
nošení jim skutečně zvyšuje sebevědomí. V podzemí uzavřené
části dolů si spolu s dalšími přívrženci vybudují střelnici,
vymyslí si složitou rituální soustavu, která vymezuje užívání
zbraní, zhotoví si svérázné historizující kostýmy, téměř
posvátně poslouchají hudbu skupiny Zombies. Jenže stačí
náhodný výstřel, aby se na ulicích rozpoutal krvavý masakr,
jaký by pravověrné westerny mohly jen závidět.
Film je vyprávěn se smrtelnou vážností, ale přesto lze za
tímto zevnějškem spatřovat prvky parodické nadsázky a bizarní
hravosti, která ovšem celému dílu propůjčuje tvar provokativní
hříčky. Zprvu dokonce předstírá jakýsi sociální akcent, aby
však záhy odhalila ledví – vpravdě pubertální zábavu, jíž se
tvůrci nezastřeně oddávají. Nadsázku prozrazují i
„zevšeobecňující“ průpovídky, předvídající, že už podle typu
zbraně lze odhadnout charakter jejího nositele – platí to
zejména pro zdánlivě lidumilného šerifa. Ostatně pozici
obávaných gangů nakonec zastoupí po zuby ozbrojená policie...
Jan Jaroš, filmový publicista |
