|
|
 Petr
Pavlovský,
kritik
Podnože, rouby a štěpy
aneb
Mluvená a psaná čeština
Ve druhé polovině února věnovala Vltava své dopolední Osudy
autorské četbě Hany Frejkové z její loni vydané knihy Divný
kořeny. Je to dílo v naší memoárové literatuře zcela
výjimečné, protože jeho autorka, pátrajíc po minulosti a osudu
svých rodičů, pátrá tím vlastně i po identitě, což je dnes
téma vskutku kruciální – ne náhodou s ním například Václav
Havel spojil většinu svého celoživotního díla.
Knížce se již po zásluze dostalo značné, většinou kladné
kritické pozornosti, například v zimním magazínu Klubu Vltava
od spoluautorky pořadu Aleny Zemančíkové. Kupodivu ani ona se
nepozastavila nad jednou editorskou (E. Lorencová)
nedůsledností, bez které, zásluhou českého pravopisu, by
ústřední téma bylo daleko jasněji řešeno. Jinak by nemohla o
autorčině otci napsat „byl žid... a navíc byl Němec“, jako
kdyby byl Němec židovského vyznání. On byl ale Němec
„komunistického vyznání“!
Autorčina matka byla německá herečka, za první republiky v
angažmá pražského Nového německého divadla. Otec byl z
německé, původně židovské, ale již asimilované (tedy
nábožensky vlažné) liberecké rodiny. Oba se považovali za
československé Němce – byli členy KSČ a měli československé
občanství. Oba v londýnském exilu žili s německými antifašisty
(čs. exil zůstal i v zahraničí národnostně rozdělen), v
německém kulturním světě, jakkoli otec, ještě jako Ludwig
Freund působil v administrativě exilové Benešovy vlády. Byli
to prostě Němci, i když jistě komunisticky internacionální,
takže o národnosti v Londýně narozené dcerky nemohlo být
pochyb.
Poválečný návrat jakéhokoli českého Němce do antiněmecky
rozjitřené ČSR se musil jevit absurdně už tehdy. Co sem probůh
ty dva mladé lidi táhlo? Matka ztratila doživotně svou
milovanou profesi, otci nacisté vyvraždili veškeré
příbuzenstvo, matka česky vůbec neuměla a ani otec si zřejmě
nebyl češtinou zcela jist. Jediná hypotéza, kterou ovšem v
knize nenacházíme, je tzv. stranický úkol (i když v NDR by
jistě byl o předválečné komunisty také zájem). Rodina přijala
české jméno Frejka a přidala se, se vší silou a upřímností k
Čechům. Zůstaneme-li u autorkou zavedené botanické metafory,
pokusili se na podnož, vyrostlou z německých kořenů,
naroubovat český štěp. Podobně jako stromy i lidé mohou takto
změnit identitu. Frejkovým se to díky jejich inteligenci a
nezměrnému úsilí zdařilo, nejlépe samozřejmě v případě té
nejmladší podnože – dcery.
Poslouchal jsem četbu s knihou na klíně a nijak se nestydím za
to, že jsem se občas nezdržel slzí, zvláště po popravě otce
rodiny musel být život obou pozůstalých žen v pohraničním
vyhnanství k uzoufání. Ale přes tu rozmazanou četbu jsem si
nemohl nevšimnout, že pokud dcera o tatínkovi nepíše jako o
Němci, píše o něm jako o židovi. Dokonce i o sobě napíše
pochybovačně „jestli jsem Němka, Češka nebo židovka...“ Při
hlasité četbě je to jedno, ale gramatika a sémantika psané
češtiny je v tomto jednoznačná. Vyznavači náboženství se píší
s malým počátečním písmenem (křesťané, katolíci, muslimové,
evangelíci), kdežto příslušníci národů se píší s velkým
počátečním písmenem (Češi, Němci, Palestinci, Baskové).
Národní ani náboženská identita není nic objektivně provždy
daného, je možné ji měnit, zaručuje to dokonce i Charta
lidských práv OSN. Z hlediska českého pravopisu – a je to jeho
nesporné plus – nelze míchat názvy náboženských a národních
identit do téže taxonomické řady. Náboženství rasisty
nezajímá. Freundovi příbuzní byli za války vyvražděni jako
Židé a nikoli židé, a to, co Ludvíku Frejkovi při
vykonstruovaném procesu přitížilo, byl antisemitismus. Jeho
soudruzi jej považovali za Žida (případně za takzvaného
kosmopolitu, jinak jej samozřejmě právem měli za ateistu).
Kniha i její autorské čtení jako by byly uměleckým důkazem
zmíněné pasáže Charty: Každý člověk má právo sám určit svou
náboženskou i národní identitu. S dovětkem: Ale ne každý má na
to sílu a pevný charakter jako česká herečka Hana Frejková. |
