|
|
 Potřetí
o nesnadných láskách
Filmy Bohdana Slámy mají zvláštní vlastnost: jakkoli
představují často neobvyklé situace a nečekané vztahy, jaké
jsme sami nezažili ani je neznáme z okolí, přesto jim uvěříme.
Mají v sobě cosi průzračně čistého a přesvědčivého, co vytvoří
těžko definovatelné citové chvění mezi divákem a plátnem, mezi
naším světem a světem postav, do jejichž životů se vnořujeme.
Aspoň jeden příklad z filmu Štěstí: nezištná, až „pouťová“
dobrota hlavní hrdinky, s jakou se běžně nesetkáme, a která
přesto působí věrohodně.
Platí to i pro třetí snímek Bohdana Slámy Venkovský učitel.
Natočil jej podle vlastního scénáře a zatím jím završil – i
když podle svého tvrzení dosud neukončil – trilogii o hledání
a (ne)naplňování lásky. Ve filmu se láska předává trochu jako
tichá pošta (jestlipak tahle dávná dětská hra v čase inflace
komunikačních médií už nevymizela?), jako štafetový kolík,
který je ale vždy vsunut do dlaně tomu nesprávnému.
Příběh má tři protagonisty. Mladý pedagog opouští místo na
pražském gymnáziu, aby pro svou zjitřenou duši našel klid na
vesnici. Snaží se tu – a ne bez úspěchu – být dobrým učitelem.
A odhodlává se zůstat sám, neboť soudí, že kvůli sexuální
orientaci to je pro něj jediné řešení; to se mu ale nedaří.
Zamiluje se do něj svérázná, na pohled silná, ale zranitelná
statkářka Marie, a když je jemně, ale jednoznačně odmítnuta
(myslí, že kvůli věkovému rozdílu), aspoň se s ním spřátelí.
Učitele ovšem přitahuje její sedmnáctiletý syn, který právě
prožívá krizi ze zhroucení první lásky a má problémy i ve
škole. Když mu je učitel pomáhá zvládat, vzájemná blízkost
vykoná své. Chlapce nečekaná „zrada“ silně zasáhne a chce, aby
svůdce ze statku odešel. Jenže každý někoho potřebuje, říká se
ve filmu. A „o tom“ to vlastně celé je.
Jednoduchou samozřejmost myšlenky, kterou film vysílá do
světa, podporuje řada působivých, režijně dobře zvládnutých
sekvencí. K nejpěknějším patří milostná scéna učitele nad
spícím chlapcem: jeho touhou rozsvícená i ztrápená tvář, do
níž je vepsána nezadržitelnost citu a zároveň i vědomí, že tím
patrně všechno zničí, probouzí u diváka bezděčnou
sounáležitost („uděláš to?“ „ne, to nemůžeš…“) – prostě to
prožíváme s ním. Nebo momenty setkávání a utkávání učitele a
Marie, která se musí vyrovnat s hořkou pravdou zatíženou
vědomím, že jde o jejího syna. Kvůli těmto i dalším místům
Slámovi odpustíme snaživě amatérský porod telete (kampak se
zatoulal veterinář?), který má trochu nadbytečně symbolizovat
vznikající pospolitost, nefunkční minuty na nádraží v Halle i
jistou rozvleklost poslední třetiny. Toho „odpuštění“ – jež je
ostatně dalším z nosných motivů snímku – však ve skutečnosti
není třeba. Film má dostatečně silný příběh, aby unesl i své
chyby, a naléhavé a přitom cudné poselství. A také výtečné
herecké výkony Zuzany Bydžovské, Pavla Lišky a debutanta
Ladislava Šedivého. Venkovský učitel bude zřejmě patřit
k letošním domácím filmovým vrcholům.
Agáta Pilátová, publicistka |
