Číslo 30 / 2008.

V TOMTO ČÍSLE:.
Rozhovor s básníkem.
Miloslavem Topinkou.



 

 

 

 

 

 

 

 


 



Máme právo dobrovolně odejít ze života?

Má nevyléčitelně nemocný či těžce postižený člověk právo rozhodnout, zda odejde ze života? A může mu někdo beztrestně pomoci, pokud to není schopen sám zvládnout? Toto dilema řeší lidstvo odedávna. A mnozí umělci se přiklánějí ke kladné odpovědi. Kdysi jsme viděli kanadskou Invazi barbarů, v úterý 22. července uvede Česká televize španělský snímek Hlas moře.

Jeho hrdinou je na lůžko dlouhodobě upoutaný Ramón (Javier Bardem), téměř zcela ochrnutý invalida, jenž je po tragickém úrazu páteře, který si způsobil neuváženým skokem do vody, schopen pohybovat jen hlavou. Ale stále si uchovává svěží mysl, rád se poddává letu fantazijních výletů, oslovují jej erotické vize, představuje si vůni i tepání moře. Režisér Alejandro Amenábar opravdu nenatočil ponuré drama o lidské bezmoci: Ramón naopak hoří optimismem až nakažlivým, dovede s nadhledem vnímat své postižení i prosazovat své názory v rámci rodiny, která o něho obětavě pečuje.

Hlavním hrdinou filmu je na lůžko dlouhodobě upoutaný Ramón (Javier Bardem), téměř zcela ochrnutý invalidaDo příběhu zasahují i postavy z vnějšku – neodbytná sympatizantka Rosa (Lola Dueňasová) či advokátka Julie (Belén Ruedaová), která byla k Ramónovi povolána kvůli právnímu ošetření případné sebevraždy a později se sama ocitne v obdobné situaci, když onemocní nevyléčitelnou chorobou. K oběma ženám Ramón cítí zřetelné citové pouto, byť ne vždy jednoznačně pozitivní.

Nelze tajit značnou vyumělkovanost velebně idylického prostředí, která v lecčems připomíná telenovely, ale i celého příběhu, zvláště pak rozehrávaných vztahů, které vzbuzují ze všeho nejvíc pocit jakéhosi opojného bolestinství, prokládaného žertovnými spory s lidmi v nejbližším okolí. Výslovně pak vyčnívá groteskní, na dálku a skrze poslíčka vedená rozprava se stejně postiženým knězem, jenž chce Ramóna odvrátit od jeho úmyslu skoncovat se životem. Zde nejsilněji prosvítá tezovitost nastoleného etického problému.

Zůstává bez odpovědi, proč Ramón, který se oddává tolika duševním aktivitám, teprve nyní, po bezmála třiceti letech bezvládí, tak zarputile touží po smrti jako jediném východisku. I tak je Amenábarovo melodrama významné a cenné svou apelativností. Před některými problémy, které život přináší, prostě nelze zavírat oči.

Jan Jaroš, filmový publicista

Foto archiv


  Jak to vidí Věra Nosková                           Outsider v Pakulu                             Krize, na které jsme pozapomněli