|
|
 Miloslav
Topinka, básník
Co je to hadí kámen?
Zvláštní kámen, jakási vyvřelina olivově zelené barvy,
s voskovým leskem. Připisovala se mu magická schopnost chránit
člověka před uštknutím. Třeba i před uštknutím poezií. Někdy
se mu taky říkalo kámen nekonečna.
A jak se tenhle kámen dostal do titulu vaší nové knížky?
Možná ze sentimentu. V devětašedesátém jsem totiž pro
českobudějovické nakladatelství Růže chystal knížku svých
esejů o poezii – měla se jmenovat právě Hadí kámen. Jenže
vydání se už nestihlo. A nebyl to jediný projekt, ze kterého
tehdy sešlo: byl zakázaný scénář k celovečernímu filmu o Karlu
Hynku Máchovi, nevyšla knížka o Africe, kterou jsem chystal s
Bedřichem Dlouhým pro jedno plzeňské nakladatelství – měla to
být taková nezvyklá věc o Africe mýtů a magických praktik.
Nevyšla Pavoučí síť, kterou jsem připravoval se slovenskou
výtvarnicí Janou Schejbalovou-Želibskou a kde slova prolínala
s výtvarnou složkou. Nevyšla ani moje druhá básnická sbírka
Krysí hnízdo, její náklad byl v roce 1970 sešrotován. A maketa
i s textem Pavoučí sítě se ztratily...
Když jste sestavoval Hadí kámen podruhé, probíral jste se
texty starými nejen dvacet, ale také třicet čtyřicet let. Jaké
vzpomínky ve vás tahle archeologie probudila?
Ta knížka je vlastně splněním slibu, který jsem dal Petru
Kabešovi. Naléhal na mne, abych to dal dohromady, abych se na
to nevykašlal. Zařadil jsem do ní různé texty: některé jsem
našel v šuplíku, jiné vyšly jenom v cizině, další byly
publikovány jako doslovy nebo v dneska už těžko dohledatelných
časopisech. Eliminace byla tvrdá. Ponechal jsem jenom ty věci,
které po mém soudu zůstávají: texty o Rimbaudovi,
Baudelairovi, Nervalovi, Věře Linhartové, Jiřím Kolářovi,
Petru Kabešovi nebo Karlu Malichovi. Snad to takhle drží
pohromadě. A zas až taková archeologie, jak říkáte, to nebyla:
z původního záměru z konce šedesátých let zbyl jenom úvodní
esej Hadí kámen.
V titulech vašich vydaných i nevydaných knížek se to hemží
tvory, kteří lidem obvykle nahánějí strach a hnusí se jim:
Krysí hnízdo, Pavoučí síť, Hadí kámen, Utopír. To je záměr?
Ale kdepak. Nehledal bych v tom tyhle souvislosti. Utopír je
neologismus, ve kterém je obsaženo všechno: „utopit“ odkazuje
k vodě, „netopýr“ ke vzduchu, „pýr“ k zemi, „topit“ k ohni, je
v tom i ten hororový „upír“, a dokonce i „topinka“, chleba
pečený neboli topený na ohni. Pavoučí síť se do titulu knížky
dostala proto, že její struktura tuto síť připomínala: text
procházel proděravělými stránkami, takže to vypadalo jako
cesty a stezky pavouků. V Krysím hnízdě šlo o takzvaný
environment-art, o text-obydlí. Slova-krysky tu rejdila
v prostoru, v krajině. Možná někde vespod zůstala taky
zkušenost ze školních let, z pokusů na laboratorních myších. A
dodnes si vzpomínám, jak nás kdesi ve vnitrozemí Konga, během
naší africké expedice, nechali přespat v zavěšených
moskytiérách na jakési misii. Před usnutím byl klid, dělal
jsem si nějaké poznámky ke Krysímu hnízdu. Zrovna něco o tom,
jak slova-krysky rejdí z cimry do cimry krysího hnízda. Když
zhaslo světlo, začal se ozývat podivný šramot a šustění. Po
podlaze tam rejdily skutečné krysy...
Zastavme se nejprve u vašich studií medicíny, i když jste je
nedokončil a přešel na psychologii. Básník a vědec – jde to
dohromady?
Medicínu začal studovat kdejaký básník, třeba André Breton,
nebo Roger Gilbert-Lecomte. Ale k té vědě: Na konci šedesátých
let mi bylo čím dál tím zřejmější, že poezie, kterou jsem
četl, není než variací něčeho, co už bylo dávno objevené, že
se nedotýká ničeho nového, jiného, že je to jen přešlapování
na místě. Přestávaly mě zajímat texty, které sázely na jistotu
a které bylo možné snadno definovat. Potřeboval jsem se dostat
někam jinam. A tu možnost mi otevírala astrofyzika,
kosmologie, která byla doslova nabitá tím, co jsme si navykli
nazývat poezií. V devětasedmdesátém roce zorganizoval Jiří
Grygar na Petřínské hvězdárně kolokvium, kde se kosmologové a
astrofyzici setkali s básníky a malíři. A bylo zajímavé
sledovat, jak se v diskusních příspěvcích astronomie a
astrofyzika naprosto přirozeně dobývají do území, které jsme
si navykli považovat za území básnické. Vědě i umění šlo
najednou o stejnou věc: o potřebu proměny vnímání a myšlení.
Představa černých děr, pěnovité struktury prázdna, vzniku Země
i Slunce z popela mrtvých hvězd, vesmíru jako fazole
v bezčasové dutině, děr ve vakuu, v prázdnu – to všechno jsou
témata nejen astrofyziky, ale i poezie. Nejde tu o žádný
protiklad, jen o vnímání všech souvztažností. O první nesmělé
záchvěvy něčeho „docela jiného“.
Radim Kopáč,
publicista
Celý rozhovor najdete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas – na
stáncích od 15. 7.
Foto Jarka Šnajberková |
