|
|
Totéž téma, jedinečné lidské osudy
Útlá knížka Aleny Ludvíkové s titulem Až budu velká, napíšu
román (G plus G) je svědectvím o vztahu a
komunikaci-nekomunikaci blízkých lidí v zlých časech. Autorka
ji sestavila ze dvou textů: z vlastního dívčího deníčku a ze
zápisků své matky. Vznikly na různých místech ve stejné době:
od ledna 1944 do května 1945. Matka je psala v terezínském
ghettu a dcerka doma (jako poloviční Židovka do transportu
nemusela). Obě zůstaly opuštěny se svými úzkostmi, strachem o
budoucnost, dospělá žena navíc v nesmírně obtížných životních
podmínkách. Ludvíková doprovází deníkové výpovědi komentářem
doplňujícím osudy rodiny i atmosféru doby. Denní rytmus života
v Praze a Terezíně je rozdílný, matčiny reflexe i líčení
duševních stavů se odlišují od dívčích, přesto celek
tvoří jeden jímavý příběh, jedinečné svědectví o lidech v
nelidské době. Drama Aleny a její matky skočilo šťastně – po
válce se shledaly –, ale nacisté zavraždili většinu jejich
příbuzných.
Také Eva a Rudolf Rodenovi přežili útrapy vyhlazovacích
táborů. Text jejich společné knihy Životy ve vypůjčeném čase
(Academia) však vznikl mnoho let po válce. Nepřímým podnětem
se staly otázky vlastních dětí a patrně i vědomí, že válečné
prožitky zásadně poznamenaly život i psychiku obou manželů.
„Jsem člověk bez kořenů,“ píše Eva Rodenová. „V dnešní době,
kdy se kdekdo snaží své kořeny najít, mně připadá čím dál
obtížnější rozeznat ty svoje a někam patřit. S jistotou vím,
že v podstatě nepatřím nikam…“ Vlastní nezakořeněnost i otázky
vynořující se v souvislosti s osudem Židů (nejen) za druhé
světové války se Rodenovi pokusili řešit – možná i s vědomím
jakési psychoterapie – vyprávěním životního příběhu.
Knížka je rozdělena na dvě části prostými názvy „Eva“ a
„Ruda“; byť se jejich cesty na čas rozdělily, líčí souběžné
události. Rodenovi se vzali v Terezíně, odkud je zvůle nacistů
vláčela dalšími místy. Měli štěstí, jako mladí a zdraví
nemuseli z osvětimské rampy na smrt. Byli shledáni vhodnými
pro otrockou práci. Našli v sobě houževnost, sílu a vůli
k životu. Posiloval je i vzájemný vztah. Zatímco Eva formuluje
své vzpomínání jako klidný, věcný sled událostí – zřetelně se
v něm však chvěje síla prožitku a emocionální hloubka (pasáž o
vyhlazení „rodinného tábora“ v Osvětimi) –, Rudovo vyprávění
je proloženo analýzami a politickými úvahami.
Obě knihy mají mimořádnou vypovídací hodnotu. Působivost
sdělení vyrůstá z autentičnosti sdělovaných prožitků i ze
způsobu, jakým s nimi autoři dokázali zacházet.
Agáta Pilátová,
publicistka |
