|
|
 Rudolf
Matys, publicista
Není pesimismus trochu předčasný?
Profesor Fakulty sociálních věd UK Jan Jirák patří jistě
k našim nejerudovanějším odborníkům v oboru teorie médií, a
nechybí mu navíc, mimo jiné i jako někdejšímu předsedovi Rady
České televize, ani praktický vhled do této problematiky. I
když jsem si od něj už ledacos přečetl (či spíše právě proto),
poslechl jsem si i rozhovor, k němuž ho nedávno pozvala
moderátorka Radiožurnálu Lucie Výborná a který se týkal
především postavení a perspektiv médií veřejné služby.
Jeho panoramatický pohled na tuhle v mnohém rozeklanou a
(leckdy i záměrně) zamlženou scénu byl sice nutně letmý a
neúplný, ale i tak dostatečně zneklidněný a zneklidňující.
Pozice těchto médií se Jirákovi (a jistě nejen jemu) jeví jako
stále slábnoucí a ani jeho pohled do jejich budoucnosti není
zrovna utěšený, ne-li rovnou pochmurný. Na tuto situaci bylo
podle Jiráka založeno již na počátku devadesátých let, kdy se
radikální proměny v této oblasti soustředily především na
obnovení demokratické, svobodně pluralitní tváře z totalitních
okovů se uvolňujících médií, a poněkud idealisticky přitom
„přehlédly“, že v západních médiích začalo již od konce
sedmdesátých let jít o něco jiného. Všudypřítomný tlak
komerční sféry a reklamy a souběžně i globální zábavné pop
kultury postupně zatlačoval do pozadí někdejší postavení
celoplošných médií jakožto reprezentativních „národních
kulturních institucí“, jejichž autorita byla postavená mj. na
kvalitě tvůrčích osobností a byla dána i „solidností chování“,
vzdělanostním zázemím, a koneckonců i vědomím jakési
odpovědnosti vůči občanu. Cílový adresát, na kterého se začala
většina médií orientovat, však již nebyl chápán jako aktivní
občan, jako spíš pasivní spotřebitel, a tato bulvarizující
konzumentsko-zábavnická tendence, která původně vyvěrala jen
z komerčních fór, postihla dokonce i tak „důstojné“ instituce,
jakou je třeba BBC.
Nejrůznější praktické důsledky jsou ovšem velmi závažné:
v hektickém a zpovrchňujícím tempu mediálního provozu se jen
těžko mohou rozvíjet skutečné osobnosti, vytrácí se například
rozdíl mezi zprávou a komentářem, do informací ze solidních,
nezávislých zdrojů se nekontrolovaně mísí produkty chytrých
lobistických skupin a PR agentur, intervenují do nich různé
parciální stranicko politické zájmy.
Na tomto pozadí se ovšem může jevit tradiční model
veřejnoprávních médií jako zpochybnitelný (nejčastější známé
námitky: tato média jsou drahá, je v nich zaměstnáno moc lidí,
a někdy taky „proč vůbec máme platit za služby, které jsme si
„neobjednali“?). Jirák moc optimistický pohled do budoucna
nenabízí. Ve svém rozhovoru se o Českém rozhlasu adresně
zmínil jen okrajově, ale přece jen: za jednu z jeho možných
šancí pro budoucnost považuje to, že se promění v jakousi ryze
kulturní instituci, v cosi na způsob Národního divadla či
Národní galerie. Jako člověku, který spojil půlku svého života
právě s kulturní stanicí Vltava, by mě taková perspektiva měla
sice těšit, ale nic takového: to by byla, myslím, velmi
povážlivá redukce smyslu a poslání této bytostně
„širokospektrální“ a vnitřně tolik diferencované instituce.
Velice si Jana Jiráka vážím a s mnoha jeho diagnózami
současného stavu nemůžu než souhlasit, zdaleka ne však s jeho
až příliš jednoznačně truchlivými prognózami.
Jakékoli vývojové procesy, jakékoli změny, i ty nejdivočejší,
se přece odehrávají v dynamických a navzájem podmíněných
interakcích mezi „novým“ a „tradičním“ – a výsledek těchto
interakcí není nikdy přímočarý, tedy ani bílý, ani černý.
Důležité však je, aby tu ono „tradiční“, libo-li „stabilní“,
vůbec bylo, třeba jako pozadí, jako rastr... Aby se tedy
přepečlivě vážilo, co je možné jakožto zbytné opustit, a co je
naopak nenahraditelné a po provedení příslušného „revolučního“
chirurgického zákroku už osudově nevratné. Myslím, že je
v Českém rozhlasu stále hodně lidí, kteří si to uvědomují a
cítí to jako osobně zavazující odpovědnost – a hlavně v tomhle
nerezignování vidím naději pro budoucnost.
Ta odpovědnost je nejspíš trojí: odpovědnost vůči médiu a
instituci samé, odpovědnost vůči „svému oboru“ a konečně
odpovědnost vůči posluchači. A víme my právě dnes skutečně a
bezpečně, jaký bude, za pět, za deset let? Tolik suverénních
prognóz, včetně těch pesimistických, přece málem každou chvíli
selhává! |
