Číslo 30 / 2008.

V TOMTO ČÍSLE:.
Rozhovor s básníkem.
Miloslavem Topinkou.

Slunce svítí na mých dvaaosmdesát…

Vrásky mohou být různé. Ty, které technikou suché jehly vyryl život do tváře herečky paní Zdenky Procházkové-Hartmann mi připadají krásné, jako jsou krásné starožitné šperky. Prý je má po mamince, „zatímco sklerózu po tatínkovi“, zažertovala umělkyně hned na počátku našeho povídání. Není to samozřejmě pravda. Herečce, která je dramaturgyní svých celovečerních pořadů, sama si je režíruje a většinou je neinterpretuje v rodném jazyce, ale dokonalou němčinou, mohou závidět i  mnohem mladší kolegové a kolegyně. Vystupuje hlavně v Rakousku a v posledních letech v Německu, odkud přicházejí stále nové nabídky. Bohužel, v Praze zůstává její herecký talent nevyužit.

Lízou v životě i na jevišti

„Nejsem jako mnozí mí kolegové z divadelní rodiny, i když maminka vystudovala konzervatoř a byla skvělá klavíristka. Velká tréma jí ale znemožňovala veřejně koncertovat,“ vzpomíná herečka. „Já jsem  od mala vášnivě ráda četla všechno, co mi přišlo do ruky, tedy také různé divadelní hry, a když pak na gymnáziu náš profesor kreslení založil divadelní kroužek a začal s námi  dělat herecké etudy, vzplála jsem pro divadlo jako pochodeň a vlastně hořím do dneška.“

Rovnou ze sexty proti vůli rodičů udělala zkoušku na dramatickou konzervatoř. Jenže byla válka, školu zavřeli a některé studenty poslali do muničních fabrik dokonce až do Německa. V květnu v pětačtyřicátém se naštěstí všichni vrátili do školních škamen. „Třídním mého ročníku se stal charizmatický Karel Höger a nebylo tedy divu, že můj vnitřní oheň začal plát nejenom pro jeviště, ale také pro něho. Byl skvělým učitelem, však to byla také jeho původní profese,“ vzpomíná paní Zdenka. „Měla jsem to štěstí, že jsem se mu zalíbila, dal mi příležitost, abych s ním jezdila v malé roličce na zájezdy. Jednou měl vzal v autě za ruku a tím začal náš dlouhý román. Nakonec jsme se vzali...“

Nelze asi vypočítat, co všechno tenkrát „učitel“ znamenal pro svou o sedmnáct let mladší „žačku“. Přejímala jeho vkus, názory, životní pravidla, dostala se  do společnosti  jeho přátel – Olgy Scheinpflugové, Eduarda Kohouta, Vlasty Fabiánové, Bohuše  Záhorského a dalších velkých osobností nejen z Národního divadla. Po Högerově boku si později mohla zahrát nádherné role a sklízet umělecké  vavříny.  Jejich největším úspěchem bylo představení Drahého lháře, což byl dialog vytvořený z brilantní  korespondence G. B. Shawa a anglické herečky Patrick Campbellové doplněný o ukázky ze Shawových her Dům zlomených srdcí a Pygmalion – roli Lízy Doolittlové v této slavné hře spisovatel napsal přímo pro Campbellovou.

Zdenka Procházková si v Městských divadlech pražských Lízu zahrála a o to líp rozuměla zmíněnému jevištnímu dialogu. Úspěch byl velký. „Ono zahrát dobře napsanou roli není tak těžké, jako je těžké dostat ji,“ říkával prý Karel Höger.

Přáteli do posledních dnů

Högerova popularita byla v těch letech obrovská. Televize tehdy ještě nebyla ani v plenkách a místo posezení lidé houfně chodili do divadel. Po představení se u východu z divadla srocovali lidé, zvědaví na největší hvězdy, a špalír žen a dívek čekával i na Karla Högera. „Říkala jsem mu žertem, že je taková mucholapka na ženské. Lichotilo mu to, asi jako každému mužskému, a navíc měl pocit, že by dámy urazil, kdyby jim v jejich touhách nevyhověl,“ vypráví dnes už vyrovnaně paní Zdenka. „Bolelo to, ale já ho moc milovala a nedokázala odejít.

Tolik je toho spojovalo! Stáli spolu v nemocnici na Bulovce u postele Högerovy maminky, když umírala, a Zdenka mu pomáhala tuto ztrátu překonat. Když přišel telegram, že bratr Kornel leží v beznadějném stavu v nemocnici, nasedli ve dvě hodiny v noci do auta a Zdenka Karla odvezla do Brna, aby se s bratrem ještě setkal. A když sám Höger ležel v Borůvkově sanatoriu, byla od rána do večera u něj, krmila ho a těšila – to byly chvíle důležitější, než všechna objetí a milostná opojení... „Pak ale potkal jinou ženu a bylo to vážnější a silnější, než kdykoliv předtím. Rozvedli jsme se, ale nerozešli. Zůstali jsme přáteli až do jeho posledních dnů.“

Léta odpoutávání

To jsme ale trochu předběhli. Vraťme se do doby, kdy byl Karel Höger se Zdenkou pozván do Vídně, aby tu uvedli Drahého lháře. „Kritiky jsme měli vynikající. Tehdy za železnou oponou končila veškerá domácí popularita, a tak nikdo ve Vídni netušil, že tam přijel  přední umělec z Národního s jakousi herečkou z Městských divadel pražských. Psali o nás jako o sobě rovných, přestala jsem být  v Karlově stínu, některé recenze vyzněly dokonce v můj prospěch. Navíc jsem už tehdy uměla plynně německy, zatímco Karel nebyl jazykově vybavený, takže se všichni točili kolem mne,“ říká Zdenka.

Velmi brzy obdržela nabídku do televize, aby hrála v Langerově Ferdyši Pištorovi, a ředitel jistého divadla, které nemělo vlastní soubor a kupovalo dobrá představení z Německa, Švýcarska a Itálie usoudil, že by bylo skvělé, kdyby u něj vystupoval taky někdo z Čech. „Konečně mě někdo bral jako Zdenku Procházkovou a ne jen jako ženu Karla Högera! Nabídla jsem monolog Jean a já, který se tenkrát hrál v Komorním divadle, a i když se intendant ošíval, že monology ve Vídni nemají tradici, nechala jsem hru přeložit a světe div se, hrála se tam pak nepřetržitě tři měsíce.“ Hned na to Zdence v Burgtheateru nabídli krásnou roli v Redgraveových  Chybějících listech a ona se ocitla na jevišti vedle skutečných mistrů. Odjela s hrou na čtyřměsíční turné po Německu, Holandsku, severní Itálii, Švýcarsku a Rakousku – později tutéž trasu projížděla sama se svým Jeanem, i ve Švédsku měla pár představení. Monolog Jean a já měl takový ohlas, že za něj Zdenka Procházková dostala první cenu na festivalu monodramatů v Buenos Aires.

Ale v Městských divadlech pražských se na její zahraniční vystupování dívali s nevolí a dali herečce „nůž na krk“: buď se svých zahraničních aktivit vzdá, nebo ať dá výpověď. A tak furiantsky bouchla rukou do stolu, sbalila kufry a odjela do Vídně. „Můj druhý muž vždycky říkal, že když se do stojaté vody hodí kamínek, začnou se dělat větší a větší kruhy. Mým kamínkem byl Drahý lhář a ty kruhy mne dovedly až do angažmá v Kolíně nad Rýnem a také na uměleckou akademii do Düsseldorfu, kde jsem se stala docentkou pro německou jevištní řeč.“ Následovaly další role v Burgtheateru, účinkování v televizních inscenacích i v rozhlasových pořadech. A když pak Zdenka začala sama režírovat, zdálo se, že ty zmíněné kruhy nemají konce. A přece...

Dvojsečné rozhodnutí

Paní Zdence tenkrát zemřel otec a herečka si vzala maminku k sobě do Vídně.  Takové „přesazení“ ale ženám ve vyšším věku nesvědčí – stará paní začala hubnout a  zatoužila po návratu do Prahy. Dcera vzala matku k známému  psychologovi. „Paní Hartmann, je mi líto, ale musíte se rozhodnout. Buď dáte přednost mamince, nebo své zdejší kariéře, jinak vám tu brzy umře,“ připomíná si Zdenka složité rozhodnutí.

„Byla jsem jedináček, bez blízkých příbuzných,“ líčí herečka, „a nemohla jsem si vzít maminku na svědomí. Říkala jsem si, že po úspěchu v cizině, kam mě koneckonců vyslal Pragokoncert, jistě zase zapadnu do českého divadla.“ A tak se vrátila do Prahy. Ale chyba lávky! V zahraničí pracovala příliš dlouho, měla cizí občanství, snad byla i trochu podezřelá... Zkrátka – nikde žádné volné místo, pouze estrády pro turisty. Maminka se naštěstí brzy vzpamatovala, a tak Zdenka opět vytáhla svůj cestovní kufr a připravila vlastní zájezdové představení Povídání o Karlu Högerovi. Vedle putování po českých a moravských divadlech s programem jezdila také do Vídně (kde ostatně žil její druhý muž), nebo do Německa. „Byl to takový cikánský život, ale nikdy jsem nelitovala. Maminka rozkvetla a žila do pětadevadesáti. Mám dobrý pocit, že jsem jí zachránila roky života.“

Literární lásky

Paní Zdenka měla odjakživa ráda monology. „Člověk je odkázán sám na sebe, ne na režii,“ vysvětluje. „Ostatně číst z textů velkých básníků, vyprávět o jejich životě, jejich inspiracích, vášních i láskách, objevovat jejich nitro, to je vzrušující pro interpreta i pro publikum.“ A protože v cizině byl vždy největší zájem o pražské německé autory, jako byli Kafka, Brod, Werfel, Kisch nebo Urzidil, soustředila se právě na ně. S programy sestavenými z díla zmíněných spisovatelů jezdí po Evropě dodnes. „Do  Berlína mě před časem doprovázel i Jiří Stivín, protože k literárnímu pořadu patří hudba. Pro Drážďany jsem sestavila Přeskoky z díla Rainera Marii Rilka a moc mne bavilo přeskakovat od jeho básniček o Praze a nábožných pohádek k jeho erotickým básním,  které však nejsou vůbec urážející a které recituji s velkým pochopením.“ V Kolíně nad Rýnem zase četla dlouhý monolog Kafkovy matky Julie a měsíc na to tam natočila Kafkovy povídky, z nichž některé četla i na festivalu Nekonvenční žižkovský podzim v obřadní síni Nového židovského hřbitova, kousek od hrobu Franze Kafky.

Před řadou let letěla paní Zdenka z Vídně do Mexika a na letišti  si koupila malou knížečku od mexické spisovatelky Eleny Poniatowské s názvem Drahý Diego, objímá tě Quiela. Dopisy, které psala ruská malířka Angelina Bellofová malíři Diegu Riverovi, přečetla jedním dechem už v letadle a vzpomněla si při tom na Drahého lháře (nebo drahého Högera?). Ucítila velkou hereckou příležitost a s velkými plány se vrátila zpět do Vídně, jenže člověk míní, pánbůh mění. Nejdříve starosti s maminkou, pak jí těžce onemocněl manžel a Diego se ztratil z jejího obzoru.

Až když poznala  výbornou překladatelku ze španělštiny Annou Tkáčovou, daly se obě do práce. Bohužel, uvedení Drahého Diega v Divadle Kolowrat prý provázela profesní nepřejícnost a když herečka přenesla představení do Lyry Pragensis, stejně si nikdo nevšiml, že je tu nová hra v podání herečky, která se po třiceti letech úspěšného  působení v cizině vrátila na české jeviště.

„Prosím vás, já bych hrozně nerada, kdyby to, co vám tady povídám, znělo bolestínsky, nebo zklamaně. Všechno zlé je pryč, slunce svítí na mých dvaaosmdesát let, mám v Německu práci, která mne těší, napsala jsem dvě knížky, možná že napíšu ještě třetí, témat je dost,“ říká s úsměvem Zdenka. „Dokud mi zdraví a věk dovolí, nesložím ruce do klína.  Jsem kupodivu pořád plná zvědavosti, energie, ráda cestuju  po světě,  chutná mi  dobré vínečko – zkratka jsem ráda, že žiju.“

Květa Procházková, publicistka

Foto Iveta Kučerová a Petr Hejna