|
|
 Petr
Koudelka, spisovatel a publicista
Všechno, co potřebuješ, je empatie
All you need is empatie... přetvořil jsem si staré
beatlesovské heslo All you need is love, protože jsem byl
svědkem toho, že si ho používá v reklamě každý, komu se jen
zachce. Nedávno jedna voňavkářská firma.
Jistěže vím, co je to empatie, jinak bych o tom nepsal. Když
Egon Bondy hledal řešení pro tuto společnost, a o ničem jiném
ani nemá cenu psát či přemýšlet, není-liž pravda?, když tedy
hledal řešení, říkával často s potutelným úsměvem: Bez násilí
to nepůjde!
A já na to: Bez empatie to nepůjde. Empatie je vcítění.
Spousta lidí se dokáže vcítit do toho druhého, ale já
překonávám všechny. Vcítím se do člověka tak, že rázem
převezmu všechny jeho náhledy a názory, jeho potřeby a
starosti, problémy a zábrany, také obsesi a agresi, prostě
vcítím se tak, že je mi to až trapné.
No a právě vcítění neboli empatie je nástrojem k řešení
absurdit této společnosti. Když vidím kolem sebe všechnu tu
nenávist a zlobu, kterou se častují vedoucí síly státu a
jejich mediální slouhové, nevím o jiné možnosti k nápravě, než
aby se vcítili do toho druhého, kterého chtějí zničit. A když
vidím kolem sebe tu strašlivou a zvětšující se propast
nerovnosti mezi těmi, kteří se mají dobře, a těmi, kteří se
čím dál víc dobře nemají, nevím o jiné možnosti, než aby se
vcítili navzájem jeden do druhého.
Ti bohatí se ale nevciťují. Právě naopak. Jsou slepí a hluší.
Jinak by totiž nechtěl ministr peníze od chudáků za každou
návštěvu lékaře. Ale k tomu se ještě dostaneme. A my? Dokážeme
se vcítit do jejich potřeby vlastnit konta, firmy a řetězce?
(Všimněte si, že já se počítám ke straně chudáků. Ne podle
relativistické úvahy, kterou použil Jan Neruda ve svém slavném
fejetonu Máj 1890, kde napsal: Dělník nás počítá mezi pány,
ale pán dobře mezi dělníky – ale podle základního zákona: stát
je tak dobrý, jak dobře se chová ke svým nejslabším občanům.
Ne „spravedlivě“, ani „milosrdně“, ale dobře.)
Když jsem začal se vciťováním, hned jsem narazil na
bezdomovce. To nebyl problém. Brzy jsem se hrabal v kontejneru
a cítil jsem tu směsici omamného vzduchu svobody a zápachu
špíny. Mimochodem je příslovečné, že bezdomovec a jenom
bezdomovec je už tím posledním v moderní společnosti, kdo je
jakžtakž svobodný. Svoboda je když… se mohu rozhodovat! A
bezdomovec je poslední, kdo se ještě může rozhodovat, protože
není spoután do řetězce spotřeby, nakupování, hypoték, směnek,
poplatků u lékaře (k tomu se ještě dostaneme), poplatků
v bance, dovolených u moře, není pod tlakem kariéry,
obchodování, zisku, nezbytnosti vlastnit a množit, nemučí ho
opojení mocí a chtivost peněz. Svoboda, kterou jsme vybojovali
v něžné revoluci, je leda pro bezdomovce.
Vcítil jsem se pak rychle do někoho jiného, abych zaplašil ten
odér. Něco voňavějšího. Byla to prodavačka. Asi jak jsem
použil slovo „řetězec“, zabloudil jsem vzápětí do jednoho
z obchodních řetězců. A zůstaňme u tohoto laciného přirovnání:
ocitl jsem se rovnou v řetězech. Víte o tom, že prodavačka
v řetězci nemá ani čas odskočit si na toaletu, jak by chtěla,
že žije z mizerného platu někdy nějakých sedm tisíc měsíčně,
že její zaměstnavatel ji dusí a drží u krku a ona nemůže
jinam, protože nesežene práci? Ještě že se neumím vciťovat do
minulosti, protože by mě zajímalo, jak odlišný je její životní
pocit od pocitu středověkého nevolníka. Život prodavačky je
otroctví. Naše doba je tak úžasná, technologie jsou na
vzestupu a vydělávají lidstvu obrovské peníze. Ale kdo z nich
má užitek?
Sen o rovnosti, který už několikrát ztroskotal, byl nahrazen
„americkým snem“ o úspěchu. Je to zajisté podvod. Máte sice
možnost se vyšvihnout, když budete patřit mezi takzvaně
schopné (nerozvádím raději, co to slovo obsahuje), ale
statisticky vzato máte jen pramalou naději. To ovšem nevadí
spoustě lidí, aby tomu dál věřili a chodili k volbám a dávali
tomuto podvodu s lidskou pošetilostí hlasy. Já, říká
prodavačka, jsem s hazardem a sázením už skončila.
Z deprese mě může dostat už jen to, když se vcítím se do
vysoce postaveného manažera nebo rovnou do předsedy vlády.
Nevím, kdo z nich to byl, ani ve které právě zemi, ale ten
pocit stál za to. Jednoznačné přesvědčení, že mám pravdu a
musím ji prosadit, i kdyby to mělo být násilím. Ale pozor,
říkal mi nějaký hlas, to by se mohlo už skoro podobat fašismu!
– Vážně? – Jistě, pane premiére! Mafiánský gang nadnárodních
kapitalistů směřuje k fašismu. Místo koncentráků máme slumy,
špinavá předměstí a lodě pro bezdomovce. Místo rasismu a
antisemitismu máme nenávist k „neschopným“ a „málo schopným“.
Chceme se jich zbavit, ale potřebujeme je, aby nakupovali. To
potlačování lidskosti a sociálního cítění, to máme v nepsaném
programu. Boj s nemocnými (k tomu se už nedostaneme) a
sociálně slabými! Násilí proti nim. A násilí, i když
v rukavičkách, a psychické násilí k tomu, to už jsou prvky
fašismu. – Vážně? – Jistě, pane premiére.
Vcítil jsem se a nepochyboval jsem, že to myslím dobře.
Nařídil jsem, aby ještě více novinářů psalo, že mám pravdu.
To nařízení se dostalo také ke mně. A tak jsem pochopil, že
příště musím psát už něco veselejšího. Ale jedině díky
empatii. |
