|
|
 Jan
Halas,
publicista
Otroctví v nás
Když před časem Bůh uváděl do chodu svůj nejsložitější
výrobek, vdechl mu zároveň s životem i svobodu rozhodování.
Ostatně co mohl dělat jiného, když chtěl jako mustr použít
sebe sama. Od té doby se člověk snaží jak jen může, aby na
sebe navlékl otrocké jho. Formy se mění, podstata zůstává,
otroctví má mnoho tváří. Politici o této lidské vlastnosti
vědí odjakživa a patřičně toho využívají, přičemž je úplně
jedno, říkají-li si levice nebo pravice. Všichni zejména
slibují světlé zítřky, ti první jich chtějí dosáhnout
hromadnou loupeží, ti druzí loupežemi individuálními. Otroci
pak pomáhají tuto vizi realizovat tu prvním, tu druhým
vladařům, a tak někdy jsou otroky ideologií, jindy konzumu. Na
politicích pak je, aby co nejdéle tahali šikovně za správné
nitky. Když se totiž v tom pimprlovém divadle nitky
zašmodrchají, v otrocích se probudí k životu zapomenutý
svobodný gen a vzbouří se. Zpravidla však zase vymění jen
jedno otroctví za druhé a nějaký čas se jede po jiné koleji.
Vím, že silně zjednodušuji, ale daleko od pravdy určitě
nejsem.
V podstatě jediným reliktem svobodného ducha je umění. To
politici opět dobře vědí, jeví se jim tedy zcela pochopitelně
jako nesystémová záležitost. Proto se ho snaží spoutat a ti
šikovnější pracují jak mohou na tom, aby od něj odvedli
pozornost k jeho lehce stravitelným náhražkám. Totalitní
režimy to řešily jednoduše. Umělce zavírali do vězení nebo
rovnou vraždily, později spisovatelům zabíraly psací stroje a
brzdily rozvoj počítačů a kopírek, malířům nepovolovaly
výstavy, muzikantům koncerty. Spisovatelé však stále psali,
malíři malovali a muzikanti hráli dál, jako umělci byli totiž
svobodní, třeba i v kriminálech. Systémy, které si říkají
demokratické, na to jdou rafinovaněji – z šikovnějších otroků
vytvářejí umělé celebrity, tedy jakési gladiátory, kteří
konzumně dobře předžvýkaným způsobem produkují zdánlivé
artefakty. Opravdoví umělci a jejich příznivci si pak mohou
podepisovat různé petice, když je to baví. Důležité je, že
otroci, tedy občané, mají svůj chléb a hry. Jsme přece
občanská společnost, nebo snad ne?
Co s tím? Jedno je jisté – umění, nebo chcete-li svoboda, jsou
nezničitelné, jsou předávány z generace na generaci. Pravda
je, že některé jeho druhy jsou v neustálém ohrožení. Mám na
mysli zejména umění rozhlasové a televizní, tedy umění závislé
na složité a drahé technice, na jejíž pořízení nejde uměním
vydělat.
Zatím je to dobré, i politici chtějí být viděni jako lidé,
jimž leží kultura na srdci, a tak milostivě povolují, aby se
lidé na rozhlasové a televizní umění složili formou
koncesionářských poplatků. Co se však stane, až různí
populisté mezi nimi vyslyší hlasy těch potřebných otroků,
kteří neradi platí, protože jim slovo umění vůbec nic neříká?
Mimo jiné, mnoho takových hlasů už v parlamentu i v okolí pana
prezidenta zaznělo. Nezbývá nám, než pokusit se zvolit do
parlamentu uměnímilovné poslance nebo se spolehnout alespoň na
obyčejný lidský stud. |
