|
|
 Edita
Gruberová,
operní pěvkyně
Kdy padlo rozhodnutí, že se budete věnovat studiu zpěvu?
Vlastně už v první třídě řekla paní učitelka mé matce:
„Mamička, Vaša céra musí byť speváčkou“. U nás doma se umění
nepěstovalo, nebyli jsme nijak hudebně vzdělaná rodina.
Nicméně hlas jsem zdědila po mamince a zpívala jsem bez
ustání: sama, ve sboru, při konfirmační výchově v kostele.
Když se pan farář snažil vzbudit můj zájem o operu, reagovala
jsem slovy „a dá se z toho vůbec žít?“. I když jsem o té
profesi neměla ponětí, na konzervatoř jsem nakonec nastoupila.
Jak vidíte, velkou zásluhu na tom měli lidé, kteří mě
takříkajíc postrčili kupředu. Něco takového člověk potřebuje.
Které osobnosti z hudebního života pro vás byly vzácnými
rádci, přáteli a třeba i dalšími „hybateli“?
Tak především moje paní profesorka, Mária Medvecká, která už
někdy ve druhém ročníku prohlásila, ty budeš koloraturní
soprán, jaký Bratislava ještě nepoznala. Vůbec jsem nechápala,
co tím myslí. Po absolutoriu na konzervatoři se dostavil další
zásadní impuls. Melánia Kušnierová, která tehdy působila ve
vedení Slovenské filharmonie, se zasadila o mé předzpívání ve
Vídeňské státní opeře. Napsala tam dopis, já jsem dostala
termín, zazpívala a zvítězila. Tedy, dali mi smlouvu.
Začátky asi nebyly jednoduché...
...takový malý boj. Víte, časy se opravdu změnily. Dnes někdo
pěkně zazpívá pár frází a hned je z něj super star. Tehdy to
tak nebylo, alespoň se mnou ne. Musela jsem tvrdě dřít
nějakých šest sedm let, než jsem vypracovala svoji Zerbinettu
natolik, že jsem s ní prorazila do světa. Ale s jednou věcí se
vám musím pochlubit – od samého počátku mě Rakušané nazývali
„naše Edita Gruberová z Bratislavy“.
Na které dirigenty vzpomínáte s největším vděkem?
O průlom v mé kariéře se zasadil doktor Karl Böhm. Když jsem
mu přišla předzpívat v samotném počátku práce na inscenaci
Ariadna na Naxu, tlouklo mi srdce a třásla se mi kolena. On za
mnou poté přišel na jeviště a řekl: „Mein Kind, wir machen das
zusammen“, děťátko moje, budeme to dělat spolu. Bylo to moje
štěstí, šance, kterou jsem proměnila. Na zkouškách jsem panu
dirigentovi vycházela maximálně vstříc a odměnou mi byl velký
úspěch. Inscenace Ariadny mě proslavila. Traviatu jsem dělala
s Carlosem Kleiberem, to byla též moje životní touha,
s takovým géniem... Mozarta jsem si krásně vypracovala s
Nikolausem Harnoncourtem. I to byla fantastická příležitost,
protože jsem poznala jinou interpretaci, jiný přístup
k Mozartovi. Později jsem ho uplatňovala i při práci s dalšími
dirigenty.
Máte možnost vybírat si spolupracovníky z řad režisérů?
To tedy opravdu ne, bohužel, režiséři si vybírají zpěváky,
taková je dnešní móda. Navíc mám dojem, že jejich volbu určuje
barva očí, barva vlasů, postava, méně už kvalita zpěvu.
Nedávno jsem byla při mezinárodní produkci svědkem případu,
kdy vypověděli špičkovou umělkyni, protože svými tělesnými
proporcemi neodpovídala představám režiséra. To považuji za
naprostý skandál! A intendanti tomu všemu přihlížejí,
nechávají vládnout režiséry, což pokládám za absolutně
nepřijatelné, protože jsme v hudebním oboru a prvotní byl měl
být dirigent. Ten by měl určovat obsazení, výhradně podle
pěveckých schopností.
Jitka Novotná,
publicistka
Celý rozhovor najdete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas – na
stáncích od 12. srpna. |
