|
|
Virtuozní herecké výkony na scéně Rokoka
Dvě poslední premiéry v Divadle Rokoko naznačují, že snaha
vedení Městských divadel pražských uvádět na svých scénách
(druhou je Divadlo ABC) inscenace umělecky kvalitní a zároveň
přitažlivé pro široké vrstvy diváků se setkává s úspěchem
zvláště tehdy, vychází-li zároveň vstříc i tvůrčím ambicím
interpretů.
 Když
se Simona Stašová seznámila s monodramatem Willyho Russella
Shirley Valentine, požádala brněnského režiséra Zdeňka Kaloče,
aby s ní komedii o životní krizi ženy středního věku
nastudoval. Vybrala si dobře – text i režiséra. Příběh domácí
puťky, o niž její manžel ztratil zájem a která málem odmítne
nabídku své kamarádky, aby spolu odjely do Řecka, umožnil
interpretce rozvinout bohatou škálu výrazových prostředků při
evokaci hrdinčiny proměny. Již v tom, jak Stašová podává
Shirleynino počáteční váhání a její ironizující charakterizaci
blízkých osob, tušíme, že jde o ženu, která se svým údělem
spokojena není a kdysi se uměla i radovat. Ve vypointovaných
epizodách se pak Shirley před našima očima opět stává onou
rozevlátou energickou bytostí, jakou byla ve svém mládí. Jemný
anglický humor v temperamentní interpretaci zasáhne i ty,
kteří zrovna žádnou životní krizí neprocházejí.
Jestliže Shirley Valentine nese podtitul „one woman show“, pak
by Gogolovým Hráčům uváděným na stejném jevišti v režii Petra
Svojtky slušelo označení „nine men show“. Všech devět
interpretů hrajících v příběhu o napálení falešného hráče
předvádí nadprůměrné výkony. Hlavního hrdinu Ichareva pojímá
Michal Dlouhý jako umělce hry i života, jako estéta, který se
doslova mazlí se sadami poznamenaných karet a při podvádění si
nejvíc zakládá na vlastní virtuozitě. Jeho protějšek – kápo
místních karbaníků – se zdá být v podání Vasila Fridricha
laskavým dobráčkem, poklonkujícím před Isarevovým natřásáním.
Posléze se však ukáže, že devótní chování a usměvavá tvář jsou
jen mimikry mazaného manipulátora. Řetězec předstírání,
ústupků, ataků a smiřování, z nichž se příběh skládá, je
gradován režijními nápady a zdařilými gagy. Herecké akce jsou
vystavěny s až choreografickou přesností. A navíc dokonale
sladěny s hudbou Martina Horáčka, která komedii obohacuje o
parodickou dimenzi.
Bronislav Pražan
Foto Divadlo Rokoko |
