Za svatým Jakubem z hvězdného pole
Rozhlasová reportérka a spisovatelka Pavla Jazairiová se letos
na jaře vrátila na „cestu hvězdy“, o jejíž španělské části
vydala v Radioservisu úspěšnou knihu. Ze svého putování po
francouzských stezkách vedoucích poutníky k hrobu svatého
Jakuba v Santiagu da Compostella knihu zatím nechystá, ale pro
Týdeník Rozhlas připravila cyklus čtyř reportáží. Dnes
přinášíme první z nich.
„Odejdi, opusť!“ tak vyzývá bůh Abraháma k cestě do exilu.
Také Kristus vyzýval své učedníky, aby vše opustili a
následovali ho. Vzdát se všeho, odejít – obrazně následovat
boha. Vzdát se majetku i rodiny, opustit domov, vydat se na
cestu... Člověk je na této zemi cizincem, jen prochází. Lidský
život je, jako když pták vyletí ze tmy, prolétne osvětlenou
místností a opět vyletí ven. Odejít znamená přijmout svůj
úděl. Pouť je podobenství života – poutník, který kráčí a
neulpívá, míjí dobré i zlé.
Následuj záři
 Podle
pověsti měl francký císař Karel Veliký sen, němž ho apoštol
Jakub vyzval, aby následoval cestu hvězdy. Ta ho měla dovést
k světcově hrobu. Karel Veliký tedy shromáždil velké vojsko a
při cestě za Jakubovými ostatky osvobozoval Španělsko od
Maurů, kteří do té doby na Pyrenejském poloostrově vládli. O
těchto událostech vypráví středověká píseň o Rolandovi. Spolu
s císařem Karlem překročili Roland a jeho druhové Pyreneje
roku 778 n. l. Tolik legenda.
Ve skutečnosti byly důvody Karlovy neúspěšné výpravy především
mocenské. Císař bojoval proti muslimům ve Španělsku i ve
Francii, ale objevení údajného Jakubova hrobu se nedožil.
Zemřel v lednu roku 814 ve v německých Cáchách.
Za doby vlády asturského krále Alfonse II. Cudného (792–842)
žil v malé přímořské diecézi Iria Flavia poustevník Pelagius.
Také on měl sen, v kterém ho andělé upozornili na Jakubův
hrob. Krátce poté lidé zpozorovali v noci zvláštní záři. Šli
za ní a pod hustým trnitým houštím našli mramorové klenutí a
apoštolovy ostatky.
Pokud je slovo Compostella odvozené z keltštiny, označovalo
posvátné místo ve výšinách, ale také by mohlo být odvozeno
z latinského compostum – hřbitov. Jakub – byl-li to on –
neležel v hrobě sám. Komu patřily další nalezené ostatky, to
se přesně neví, ale pocházejí z doby, kdy Jakub údajně žil.
Pouť – symbol života
Pro křesťany byla pouť symbolem lidského života. Poutník –
„peregrinus“ – je cizinec, jehož cílem je boží království.
Kristus to říká ve své epištole Hebrejcům: „Nemáme zde
trvalého příbytku.“ Od 4. století n. l. odcházeli křesťané
navštívit místa, kde Kristus kázal. Šli pěšky, připraveni
snášet útrapy cesty v chudobě, odevzdáni osudu s touhou se
očistit. Šli do Jeruzaléma, později do Říma, navštívit hroby
apoštolů Petra a Pavla. Od 9. století se cílem třetí
nejvýznamnější křesťanské poutí stal Jakubův hrob
v Compostelle.
Cesta byla nebezpečná. Země byla stále okupována Maury, pro
které Jakub znamenal smrtelné nebezpečí. U břehu Galicie
přistávaly lodě dobyvačných normanských rytířů a na cestách
číhali na poutníky loupežníci i divoká zvěř. Přes řeky nevedly
mosty a poutník neměl, kde by hlavu složil. Proud poutníků
přesto sílil. Podél cesty vznikaly špitály a ubytovny, stavěly
se mosty, kláštery, kostely.
Od 10. století putovali do Compostelly také cizinci. Prvním
z nich mohl být roku 930 slepý německý mnich, ale doložená
zmínka se týká až francouzského biskupa Godescalca, který
odešel do Compostelly roku 950.
Via Podiensis
 Le
Puy (Hora) je pozoruhodné město v drsném francouzském kraji
Auvergne, vyhlášeném gastronomií, přírodními krásami,
středověkými hrady a mosty, ale i šetrností obyvatel.
Nad Le Puy se tyčí dvě skály jak jehly. V době antiky, když se
místo jmenovalo Anis, stál na vyšší skále dolmen. Náhle pod
ním vytryskl divotvorný pramen. Těžce nemocná žena, která se
zázračné vody napila, nabyla zdraví a zahlédla na dolmenu
Svatou Pannu.
Základy chrámu Matky boží byly položeny mezi lety 415–430,
místo se stalo cílem slavných mariánských poutí a význam města
Anicium přejmenovaného na Le Puy rostl.
Právě v Le Puy působil již zmíněný biskup Godescalc, který zde
po návratu z Compostelly vytvořil velké shromáždiště
svatojakubských poutníků.
Do města ozdobeného novými chrámy, kláštery i skvostnými sídly
šlechty putovali věhlasní rytíři, aby si vyprosili požehnání
pro křižácké výpravy. Le Puy třikrát navštívil francouzský
král Ludvík, řečený Svatý. Zde sní věčný sen legendární rytíř
Du Guesclin.
Bratři svatého Dominika přišli do Le Puy v posledním roce
Dominikova života (1220). Jejich posláním bylo poskytovat
pomoc poutníkům, kteří po setmění marně bušili na městské
brány.
Brzy poté vznikl vedle mariánské katedrály takzvaný Boží
hotel. Svatojakubští poutníci zde nacházeli vstávali před
úsvitem a po ranním požehnání vykročili na cestu.
Le Puy a jeho úzké středověké uličky, stará sídla jednotlivých
cechů, vysoké schody končící u katedrály. „Hotely“, jak se
jednotlivé paláce nazývaly, zůstaly stejné jako ve středověku
– úzká vysoká gotická okna, v nich ještě možná stín dámy s
vysokým špičatým čepcem.
Na samotném vrcholku nejvyšší čedičové skály, viditelná
zdaleka, stojí od 19. století Mariina socha. Je ulitá z kovu,
uvnitř dutá. Návštěvník, který zaplatí, může vnitřním
schodištěm vystoupit až do bohorodiččiny hlavy. Na vrcholu
druhé jehlovité čedičové skály stojí chrám svatého Michala s
kaplí vyzdobenou vzácnými románskými freskami.
V Le Puy začíná tisíc šest set kilometrů dlouhá Via Podiensis.
Zde začala i naše cesta.
Kraj kamenných stavení
Také my jsme za úsvitu šli na mši – dostát poutnickým mravům,
získat „credential“, tedy poutnickou knížku. Kázání se mi
nelíbilo. Dráždilo mě zdůrazňované podobenství o pastýři a
jeho poslušném stádu, vadil mi knězův chvalozpěv na všechny,
kdo se zřekli světa a vstoupili do řádu. Znělo to jako nábor.
Důvody putování dnes mohou být různé, náboženství v nich
nemusí figurovat. Mnoho lidí zajímá kulturní dědictví
svatojakubské poutě, krajina, kterou cesta vede.
Po mši jsme si koupili mapu a vyrazili jsme.
Je začátek dubna, vlhký syrový vzduch, poprchává. Cesta vede
do kopce a v těžkých botách se nejde snadno.
Za kopcem zmizelo Le Puy a otevirá se zelená zvlněná, trochu
divoká krajina. Chlumy, políčka a na výšinách usedlosti, malé
vesnice propojené cestami a pěšinkami.
Domy, mnohé už rozpadlé, jsou zde všechny postavené z kamene,
i střechy pokrývá kamení. Na kraji vesnice stojí pár novějších
celkem nepěkných vilek s plastikovými okny.
Z čeho tu lidé žijí? Asi dojíždějí do města.
Je jaro. Po stráních i pěšinách tečou potůčky vody, husy a
housátka šlapou bláto, zelená tráva a trsy fialek. Potkáváme
další poutníky. Claire a Jean – padesátníci z Bordeaux.
Dopřáli si týden prázdnin, vzali s sebou psa, kříženou fenku
Buggie. Běží vedle nich poklusem jako kůň. Mají jen malá
zavazadla, říkají, že nepotřebují spací pytel, spát budou v
dobrých hotelech. Už mají všechno zamluvené. Ve Francii volí
hotely mnoho poutníků, přestože na této cestě je ubytoven
dostatek. Také gotická kaple svatého Rocha v obci Montbonnet
sloužila kdysi jako útulek. Poutníci uléhali do slámy, na
kamenou dlažbu. Nad hlavou se jim klenulo ozdobné žebroví a
pod světcovou ochranou blaženi usínali.
Zdi kaple jsou stále pokryté stříbrnými i měděnými plíšky ve
tvaru srdce, rukou a dalších částí těla. Záleželo na tom, jaká
část byla zasažena, o jaké uzdravení nemocný svatého Rocha
žádal.
Světec se narodil roku 1348 ve francouzském městě Monpelier.
Jeho rodiče žasli, když na hrudi novorozence spatřili znamení
kříže. Když mladenec v devatenácti letech osiřel, rozdal jmění
chudým a vydal se do Říma. Na cestě ho zastavil mor. Roch se
však nezalekl. Vešel do města postiženého nákazou, kde nemocné
obsloužil, podal jim stravu a nápoj. To po cestě učinil ještě
několikrát. Morem se však nakazil také. V horečkách se uchýlil
do lesa, ale nezemřel: věrný pes mu nosil potravu a Roch se
uzdravil. Na cestě domů byl však zatčen a jako špeh vržen do
žaláře. Tam roku 1379 zemřel.
Claire a Jean mluví o Rochovi s úctou. Dodnes prý mnoho lidí
zejména v tomto kraji věří, že je světec uzdraví.
Když se v Montbonnet snažili Rochovu sochu přemístit, vůl a
osel, kteří káru táhli, odmítli pokračovat v cestě. Zapřeli se
takovou silou, že jejich kopyta v kameni zanechala zřetelné
obrysy. Cokoliv na tento kámen položíte, brzy záhadně zmizí.
U Rochovy kaple se pasou koně – jeden černý, druhý bílý.
Dáváme jim kus chleba a cukru, Claire skrojek jablka a
pokračujeme v cestě. Jean a Claire jsou milí, on je architekt,
ona lékařka. Mají tři děti, jedno z nich, děvčátko, je
adoptovaný sirotek. Jmenuje se Agar – jeho otec byl Tunisan.
Vykládají o Bordeaux, o dobrém víně a o politice. Nemají rádi
Sarkozyho – prý příliš nahrává kapitálu, říká Jean. A nechová
se dobře k přistěhovalcům.
Tak příjemně dojdeme až do St. Privat d‘Allier, osady položené
vysoko na kopci. Zde budeme spát – oni v hotelu, my v
noclehárně. Není špatná, ale podstatně dražší než
svatojakubské noclehárny ve Španělsku, kde jsme před časem
také putovali.
První den naší pouti skončil. Co přinesou další?
Pavla Jazairiová, publicistka
Snímky Jiří Hůla |
